O Jeníčkovi

„Máš mě ráda?“ zeptal se jakoby provinile Honzík. „No jasně, že mám,“ s úsměvem odpověděla, „to, že se něco takového přihodí, přeci hned neznamená, že tě nemám ráda, ty drndo. Vždyť takových ještě bude.“ Honzík pomalu zvedl hlavu. V tu chvíli ne docela chápal, čeho ještě bude. Z jeho dětských očí šlo však zřetelně vyčíst, co se mu asi právě honí hlavou. „Zklamal jsem ji? Opravdu se na mě nezlobí? Stejně to nikdy nedokážu.“

Další den odpoledne jej vzala na hřiště vedle školky. Sundala si batoh s učením. On si mezitím obul kopačky, které si doslova hýčkal – byly od sestry, jež si nemohla nevšimnout, že bráška, stejně jako kdysi ona, žije v obavách, aby si své boty se špunty snad ani neumazal! Postavila se do brány a jemu přichystala míč na značku. „Brácha, prostě se do toho opři a moc mě nešetři, je ti to, doufám, jasný?“ Kývl. Následoval krátký rozběh, vteřina napětí, míč plachtí vzduchem, gólmanka se jen stěží natahuje, protože hráč s číslem 10 právě vsítil výstavní gól! „Gól!“ radostí křičel Honzík. „Vidíš, naprosto jsi mě porazil, jako opravdickej Ronaldo,“ poplácala jej po rameni, „rozhodně se ale nenechám zahanbit, teď si naše role vyměníme, co říkáš?“ „Platí,“ bez většího zaváhání odvětil a běžel k bráně.

Pomalu se už stmívalo. Venku byla teplota něco kolem 10°C, nikdo nikde, jenom oni dva, záře světel a stíny oplocení na trávníku. „Měli bychom jít,“ citlivě nadhodila. „Nejraději bych zůstal ještě tady.“ Nebyl jediný, jenž to tak cítil. „Jeníčku, mám úplně stejné přání, avšak víme oba, že to zkrátka nejde.“ Honzík se začal smát. „Čemu se, ty jedno hádě, takhle řechtáš?“ Upřímně se na ni zadíval a řekl: „tobě přeci.“ Nechápavě se na něj podívala. „Nu, ty zítra nechceš do školy, já nechci do školky. Bude se mi po tobě stýskat.“ Ty děti! Šla k němu o krok blíže a láskyplně jej objala. „Ty blázínku můj nejmilejší, co já bych bez tebe dělala? Víš co? Já půjdu do školy a slibuju, že všechno zvládnu, protože budu vědět, že na mě myslíš a budu se ohromně těšit na odpoledne, až tě uvidím v akci.“ Honzíkovi se rozzářily oči. „Dobře, já půjdu do školky, budu poslouchat paní učitelku, hezky všechno sním a budu se těšit na odpoledne, že přijdeš!“ Malá sourozenecká dohoda byla tímto uzavřena. „Po zápase, který určitě vyhrajete a možná, že dáš gól, když ovšem budeš hodně chtít, tak bychom mohli zajít na zmrzlinu, nemyslíš?“ Bráška sklopil hlavu. „Co se děje?“ Tiše zamumlal: „Ale co když prohrajeme a já navíc ani nedám góla?“ „Heleď, dobře mě poslouchej, když budeš chtít, tak vyhrajete i toho góla dáš, věř tomu, protože já tomu fakticky věřím a hlavně věřím tobě, takže hezky vynechej řečičky o tom, jak se to pokazí a podobné nesmysly. Proč by mělo?“ Ve skrytu duše si vybavila své pocity z neznáma a z nejistoty. Inu, všichni to znají. I docela malí bráškové. Věděla, že si mrňousek myslí, že ji zklame, když nevyhraje. Jen zakroutila hlavou a vzpomněla si na sebe a na své totožné zbytečné myšlenky o zklamání.

„Gól!“ Dav dětí se sesypal na střelce vítězné branky. Víte, kdo byl tím, který celé utkání v poslední moment rozhodl? Malý Honzík! Ze všech sil tleskala, křičela a pár slziček jí zaplavilo oči. „Je to šikula. Malej, ale šikovnej! Navíc náš!“

Ruku v ruce si pyšně vykračovali přes město s jediným cílem: zmrzlina. „Mělas pravdu. Funguje to.“ „Ale co?“ „To s tím, když chceš.“ Spokojeně kývala hlavou a v kabelce začala lovit drobné.