Dospělost začíná, když...

Ačkoliv je přesně vymezena jakási hranice mezi tím, kdy je člověk ještě dítětem a kdy už dospělým jedincem – ta hranice je oficiálně stanovena 18. rokem života každého z nás – mám za to, že se dnem našich 18. narozenin za námi nepřijde nějaká Dospělost, aby nás přivítala a pogratulovala nám, že jsme ji konečně nechali vstoupit. Tedy alespoň ke mně jistě nepřišla, neb její tvář bych si pamatovala. Není totiž ani tak daleko ta hraniční chvíle, od které mohu s klidným svědomím kupovat taťkovi víno, dědovi cigarety a pěkně nahlas (v bezpečí auta) napomínat ostatní řidiče, jací že jsou to piráti silnic!

O dospělosti však lze uvažovat i ve vědecké rovině – jako o teoretické záležitosti, ke které mě láká vytvořit si svou vlastní hypotézu. Jelikož téměř každý obor se nutně dělí na dílčí kategorie, rovněž dospělost si dovolím rozdělit, a to pro pořádek. Nebo pro případ, že by ji vědec, jenž přijde po mně, toužil zásadně rozvinout. Na dospělost je třeba pohlížet z vícerých úhlů pohledů. Jednak jako na dospělost z fyzického hlediska, dále na dospělost z psychického či duševního hlediska. Upřímně – připadá mi vlastně celkem nesmyslné všelicos třídit a porovnávat, ale lidé už to takhle prostě dělají a kategorizování obecně sklízí úspěch. Jak se kolem sebe rozhlížím, vidím, kterak děti fyzicky dospívají přímo rychle a zběsile, přičemž psychické dospívání potom tvoří nepřímou úměru proti tomuto vyzrávání. Podle mě je to docela škoda, nikoliv problém, jelikož, budu-li hovořit za dívky, je na každé z nás, kolika vrstvami make-upu natřeme svůj obličej, poněvadž vnější zjev nikterak nesouvisí s tím, co nosíme v hlavě. Pro mě je například škoda trávit čas před zrcadlem, protože za takovou dobu se dá stihnout tolik dalších věcí! Navíc – kdo vám zaručí, že po nalíčení se budete podobat dospělému člověku, nikoliv dítěti, které při hře nadšeně experimentovalo s barvami? Tolik k mojí teorii.

Všimla jsem si, že dospělí si hrají na děti a děti zase na dospělé. Z toho jsem vyvodila závěr – lidskou bytost nemůžeme zkoumat jako dvě osobnosti – dítě a dospělého jedince – musíme na ni nahlížet jako na komplexní sloučeninu, jež v sobě skrývá i dítě i dospělého jedince.

Již mnohokrát jsem žila v dospělém těle a musím říci, že to není vůbec jednoduché. Nejenže člověk nese zodpovědnost sám za sebe – za svá rozhodnutí, činy, čas, peníze – za mladší a slabší členy rodiny (společnosti) pak jakbysmet! Dospělost si mimo jiné vyžaduje racionální přemýšlení, odvahu, trpělivost, zkušenost, emoční zralost, důvtip, spolehlivost, vytrvalost… není toho málo! Několikrát jsem už jednala jako dospělá – potom, co se moji rodiče rozvedli, velmi často, když hlídám mladšího brášku, mám-li se rozhodnout, jakým směrem se v životě ubírat dál, je-li nabíledni nestandardní, nešťastná, událost či situace. Měla bych se ovšem ještě jasně vyjádřit k nevýhodám a výhodám, které s sebou dospělost přináší, avšak já mám za to, že z nevýhody se může vyklubat výhoda a naopak, samozřejmě. Uvažuji složitý úkol. Buď jej vyřeším dobře – budu odměněna, nebo se s ním nezvládnu vypořádat – budu potrestána. Obě varianty následně musím beztak přijmout zodpovědně. Zodpovědnost někdy osvobozuje, jindy svazuje. Je výhodné kouřit? Je výhodné jít pozdě spát?

K dospělosti se musí zkrátka postupně přicházet. Nejde to hned – nelze o tom ani přemýšlet, protože každá zásadní změna si žádá praxi, a ta logicky znamená čas. Zdali je 18 let dost času pro splnění podmínek pro to, aby za námi přišla ona Dospělost, je složitá otázka a správnou odpověď na ni mnohdy neznají ani sami dospělí, dokonce ani já ne. A zvláště mi to nevadí - proč by taky mělo?

Co je podstatné – třebaže jste dospělí, stále v sobě máte to dítě, jímž jste byli před stádiem dospělosti, a proto si klidně můžete hrát a občas i trošku zazlobit. Netřeba se za to stydět.

Dospělost začíná, když v sobě objevíme dítě, přestože jsme dospělí.