Budoucí přítomnost

Inu, je k nevíře, jak to všecko utíká. Kdybych si tak mohla vybrat alespoň jedinou superschopnost, zvolila bych si tu, pomocí níž bych dokázala zastavit čas. Ano, zastavit. Nevracela bych ho zpět, nepopoháněla bych jej vpřed, ale prostě bych okamžitě zmáčkla tlačítko „STOP“. A proč vlastně? Poněvadž vše je momentálně v takové jakési ideální rovině a rovnováze, zdá se mi. Chodím do třetího ročníku na gymnáziu, a tudíž jsem prozatím šťastná studentka, jež si může sem tam dovolit být ještě dítětem, zároveň bravurně hrát děsně dospělou, mohu brečet a smát se dle libosti, žít v jistotě, neb jsem v podstatě závislá na svých rodičích, i když poněkud omezována a svázána, dalo by se říci, avšak v tomto stavu mi přeci nic zásadního nechybí.

Jenomže jelikož nemám onu superschopnost, čas se ani na malou chvíli nezastaví a bude klidně uhánět vpřed, jak to má rád. Tím pádem se spousta věcí bude hýbat a měnit, nastanou další životní výzvy, radosti i peripetie, samozřejmě. Sice neoplývám talentem na matematiku, dokonce nejsem oslovována jako jasnovidkyně, přesto všechno, leč spoustu věcí si člověk jednoduše nenaplánuje – nelze, pohlédnout do budoucnosti malým pohledem přeci jen mohu, alespoň tedy do té nejbližší.

A co vidím? Vidím báječné prázdniny, které však budou jakýmsi zlomem, neboť další školní rok se stanu čtvrťačkou, a čekat na mě bude nejen maturita a přijímačky na vysokou školu, nýbrž i volba a krok daleko důležitější. S největší pravděpodobností opustím Most a budu se muset odpoutat od všech a všeho, na co si občas, pravda, z plných plic zanadávám, přesto to miluju. Myslím tím konkrétně ten krapet stereotypní život středoškoláka - přátele, profesory, povinnosti, starosti, radosti a zábavu, a v neposlední řadě pochopitelně taky rodinu.

Ačkoli čtvrťačka, a to už je něco, budu se stejně stydět chodit po chodbách a míjet tolik (ne)známých tváří, budu dělat, že neslyším větu: „Letos vás čeká maturita.“ a na otázku: „Čím bys chtěla být?“ budu odpovídat stejně tak nejistě jako doposud.

V květnu 2014 maturuji. Poctivě a zodpovědně se budu připravovat a vezmu svůj osud do svých rukou a chopím se, podle několika cenných rad, své šance a budu se ji snažit nepustit. Budu rovněž nervózní, nejistá, smutná – klidná, sebevědomá, veselá – zčervenám, zpotím se, zrudnu – budu se tvářit svědomitě, zodpovědně a vážně, byť někde hluboko v sobě budu jásat, brečet a smát se, avšak u maturity jedině vážně.... Vylosuju si otázku, kterou bych si přála nejméně, pak usednu na potítko. Okamžitě si začnu škrábat na papírek poznámky. Následně kdosi přísně vyvolá mé jméno, já se s rozklepanýma koleny odeberu k toliko váženým a milovaným osobám a budu se snažit odmaturovat, a to bez většího trapasu. Snad to vyjde....

Přijímačky na vysokou školu budou, jistojistě, probíhat ve zcela obdobném duchu. Příbuzní a vesměs všichni budou prohlašovat, že to pro mě bude brnkačka, já se budu ptát sama sebe, z jakého důvodu takto míní a zdali oni sami mají maturitu či vysokou. Nastane ten den, já budu opět nervózní, ačkoli připravená, a budu se sakra snažit, aby se mi splnil můj sen. Snad vyjde i tohle....

Pakliže ne, budu děsně zklamaná, ale zkusím to znovu a nevzdám se bez boje. Možná však změním názor na sebe i na svou budoucnost a budu vymýšlet náhradní varianty pro všechno. Kdoví.

Pakliže ano, budu šťastná jako blecha! Mimo štěstí budu řešit otázky: Kde budu bydlet? Co budu jíst? Jak se uživím? Co když mi to nepůjde? Budu mít čas i na něco jiného než na školu?

Moment! Že by.... konečně....? Ne. Hm.... Nic.  Měla jsem pocit, že se mě někdo ptá, zda si skutečně přeji zastavit ten čas, když mi dá příslušnou superschopnost. Ale byla to jen mamka tázající se mě na cosi....

Aha. Nakonec - raději se spokojím se svou pouhou schopností, poněvadž všecko má svoje mouchy a nic nemůže, koneckonců, trvat věčně. Díky Alchymistovi vím, že člověk musí poznávat a nezůstává tak na stejném místě, protože vše se (z)mění. A je to dobré vědět - z jednoho prostého důvodu: je proto potřeba žít každým okamžikem a prožívat vše, teď a tady.

To doufání je přeci krásné, byť tak strašně nejisté.

Snad to vyjde....