„Cože Světli, ty jsi sama? Ty, taková královna?“ koukal na mě před lety můj kolega František. "Královna? Děkuju Františku, představ si to, už to tak bude. Teď nechci hezkou chvíli žádného chlapa ani vidět.“
Naši konverzaci přerušil telefon, volala kamarádka.
„Hele, máš ještě volnej ten pokoj, jak jsi mi onehdy říkala?“ halekala na mě bez pozdravu, protože si voláme téměř pořád.
„Volnej je, ale nikoho doma nechci,“ říkám nekompromisním hlasem.
„O.k. ,tak nic, páčko“ a zavěsila.
Cestou domů mi to, ale vrtalo hlavou, tak jsem opět žhavila drát kamarádce.
„Prosím tě, o co jsem přišla? Pro koho jsi chtěla ten pokoj?“
„Ále, Lea, naše spolužačka ze základky hledá nějakej volnej pokoj, na podnájem zatím nemá, ten její ji bije a chlastá, tak se rozhodla, že od něj odejde. Jela jsem s ní autobusem, tak mi o tom povídala, co ti budu vykládat, uši jsem měla nastražené, mluvila potichu, aby nás nikdo neslyšel, do toho hučel autobus, no nemá to jednoduché holka, její rodiče viní spíše ji, protože ten její jim maká na baráku skoro zadarmo a oni tvrdí, že jen tak pro nic za nic přece nechlastá, že musí mít nějakej důvod, že na něj není dost milá.“ Referovala kamarádka situaci.
„Ty voe to si děláš prdel, ne?“ říkám jako v tranzu. „Dej mi prosím tě její číslo, zavolám jí.“
A tak slovo dalo slovo a hned o víkendu se u mě objevila spolužačka spolu se svým synkem a pár věcmi sbalenými v igelitkách po 12 letém manželství. Docela síla. Dvanáct let sbalených v pěti igelitkách, které žena stihne posbírat v odhodlání, pomocí alkoholového oparu jejího muže, pomyslela jsem si.
„Pro kosmetiku si musím zajet příště, ležel v koupelně ožralej, nemohla jsem otevřít dveře, ležel hned za nimi, trochu mi přivřel palec a hulákal, že mě zabije, jestli mu neudělám večeři.“
„Neboj se, tady jsi v bezpečí. Nemám na zvonku ani na schránce jméno, i kdyby se dozvěděl, kde jsi, tak se sem nedostane“, říkám klidným hlasem.
Pamatuji se na první, naši společnou noc, kdy vystrašená a s mobilem v ruce spala v místnosti, která pro ni měla být v dalších měsících zničehonic novým domovem a kde sladce oddychoval i její syn. Čekala, co se bude dít, až vystřízliví její muž a zjistí, že tam není ani ona, ani jejich syn.
Nechci se zde rozepisovat o tom, co dokáže démon alkohol, herní automaty a sázkové kanceláře. Kolik facek, urážek, modřin musí žena, která nemá oporu ani u svých nejbližších, skousnout, než jí dojde, že takhle opravdu NE!!
Tento příběh má dobrý konec, kamarádka stojí na svých nohou, bydlely jsme spolu přes rok a musím říct, že na tuto dobu vzpomínám s úsměvem. Vzájemně jsme si hodně daly a pomohly. Naše rozdílné povahy se skvěle doplňovaly, večery jsme trávily ve společné kuchyni, ve které vonělo jídlo, v jeho uvaření jsme se střídaly. Ona rozmělňovala moji chvilkovou averzi k mužům a já, snad jsem ji ukázala, jak vypadá asertivní chování, hranice, které už nelze tolerovat a říct svůj názor nahlas bez urážek a sklopení hlavy, kdy čekáme, ze které strany přiletí facka, či výstražný políček.
Co mě udivilo bylo to, že za celou tu dobu u nás nezazvonil nikdo z její rodiny se podívat, kde moje kamarádka „zakotvila“, kde přebývá i s jejím synem. Ona svoji rodinu navštěvovala a leckdy přišla rozhozená, dávali jí za vinu to, že odešla od svého muže.
I královny bývají nějakou dobu samy. Leckdy je to samota účelná a očistná. Pomůže si v hlavě srovnat věci, které by nás ve vztahu nenapadly, kdy musíme být tolerantní, myslet na druhé i za druhé a proplétat se různými situacemi.
Tehdy si musíme odpočinout a věnovat se sami sobě, protože nikdo jiný není v tuto chvíli důležitější.
Královny zkrátka nepřipouští žádnou možnost, ani náznak jedné, jediné facky.
