„Miláčku, chtěl bych, ať se stane cokoliv, abys věděla, že jsem Tě moc miloval.“ Citovala mi kamarádka Gábina do telefonu sms zprávu, která jí přišla na mobil od přítele Pavla.
„Tohle mi psal před pár hodinami Pavel. Nemůžu se mu od té doby dovolat. Jsou to už tři hodiny,“ pravila zoufalým hlasem.
„No super, už zase depkuje?“ snažím se ji trošku uklidnit. „Hele, až budeš přede dveřmi, tak mi zavolej, ať jsem s tebou, kdyby se něco stalo, ale bude to zase planej poplach, to mi věř. Gábino, kdyby tě miloval, tohle by ti nepsal. Je ti to doufám jasny?“
„Hm“, zněl její tichý souhlas.
„Kdyby něco, přijedu k tobě i s Otou, ju?“pravím smířlivěji.
„Tak jo, díky, jste hodní!“ pravila a ukončila hovor má drahá přítelkyně.
„Co se děje?“ volá na mě Ota z obýváku od televize.
„Ále, Pavel zase končí se životem, má poslední dobou pořád nějaký divný řeči, říkala mi to Gábina. Napsal jí, že jí dycinky miloval, ať na to nezapomene a teď už není dostupný pár hodin. Gábina má strach, že si něco udělal.“
„Pane bože to je vůl! Když o tom mluví, tak to neudělá,“ povídá Ota v klidu.
„No dobře, ale proč ji teda vydírá? Zrovna ji? Celý den pracuje, on je doma, už dva měsíce nemůže najít práci, na jaře něco sežene a na podzim už bude zas doma sedět na prdeli a depkovat. Místo toho, aby přišla v klidu domů a vychutnala si pohodu domova, tak ji čekají akorát nervy! Můžeš mi to nějak vysvětlit? Co tím sleduje?“ ptám se a zvyšuji hlas na svého drahého.
„Je to slaboch no, co ti na to mám říct? Chce, aby ho litovala,“ ozývá se z obýváku Otův hlas.
Přerušilo nás zvonění telefonu, volala Gábina: „ Tak už odemykám. Leží na posteli a nehýbe se! Pavle! Slyšíš mě? Pavle! Co je ti? Cosi mrmlá, říká,ať ho nechám být! Prosím tě mohli byste s Otou přijet, já nevím, co s ním mám dělat!“ volala zoufale do telefonu Gábina.
„Jo, už se oblíkáme, za chvíli jsme tam.“ Rukou jsem si navlíkala ponožky a druhou rukou stále držela telefon. V tom se ozvala Gábina: „Představ si, on utekl! Jako když do něj střelíš, jak slyšel, že přijedete, tak vyskočil a se slovy, že jsem ho pěkně ztrapnila, tak utekl. Prosím tě, co to má znamenat? Proč mi to dělá?“ brečela kamarádka do telefonu.
„Protože mu to žereš! Protože mu to toleruješ! Jsi měkká a on se chová nikoliv jako partner, ale jako tvoje dítě! Vyžeň ho makat, oni ho ty roupy přejdou! I kdyby měl po nocích vyrovnávat zboží do regálu! Práci na něj! Já bych s ním jinak zatočila s holomkem. Nenech se vydírat Gábino! Přijdi kdykoliv na kafe, probereme to, Ota ti řekne svůj chlapskej názor na věc. Ale chce to tvrdě stát si za svým a nepovolit!“ končila jsem monolog.
„No jo no…,přijdu. A děkuju, musím si s ním nejdřív promluvit.“
Už jsem ji tři týdny neviděla. Dvakrát jsem jí psala, ať se staví, ale má hodně práce.
Na zdi facebooku jejího přítele Pavla jsem včera četla větu: „ Jsem na pokraji svých sil.“
Opět ta známá písnička. Je mi jasné, proč se kamarádka neozývá.
