Život na splátky?

Martičko, co ještě musím vytrpět, abych mohl žít. Je tohle život na splátky? Zaplať, budeš žít, nezaplatíš....., já přece nechci toho tolik. Nechci ležet na studeném linu v učebně, poklimbávat a čekat až zavolají k večeři, nechci učit kakat malé děti, protože je to nikdo nenaučil, nechci být svědkem deformace a zkázy mé duše, dospělák by řekl, osobnosti. Nechci se dívat na to, jak se ze mě stává cosi zrůdného a nechtěného. Chci jen to, co má třeba Frantík a ani o tom neví, že to má. Chci normální život. Martičko, nechci život na splátky.

Otevřel jsem oči. Teplotu už jsem neměl. Jen hlava trochu bolela. Byl den. Svítilo sluníčko. Na popraskaném stropě se pohupovaly stíny větví nějakého stromu. Ležel jsem na válendě ve spoře zařízeném pokoji. Jen válenda a malá skříň. Na dece u mých nohou ležely šaty.
"Kde to jsem?" Najednou jsem si vzpomněl na to co se stalo ve škole. "Utekl jsem, asi mě všichni hledají."
"Obléknu se a vypadnu," řekl jsem si.
Šaty byly teplé od sluníčka, rychle jsem si je oblékl. Někde klaply dveře. Obezřetně jsem ustoupil k oknu.
Do pokoje vstoupil starý muž.
"Aha, už jsi vzhůru, měl bys zůstat ještě v posteli. Měl jsi vysokou teplotu," řekl a obrátil se k odchodu.
"Už je mi líp, teplotu nemám," odvětil jsem. "Jak jsem se sem...." muž mě přerušil, "jo, jak jsi se ocitl u nás? Našli jsme tě včera s mladým vzadu na záhumenku, nevypadal jsi dobře, měl jsi teplotu jak jsem říkal, tak jsme tě popadli a dali sem do zahradního domku." zkoumavě mě pozoroval. "Akorát nevíme jak se jmenuješ, odkud jsi a tak, víš." Něco v tom pánovi ve mně vzbuzovalo důvěru, ale přesto jsem mlčel a díval se na podlahu. Velmi jemným hlasem pokračoval: "něco se ti přihodilo, viď? Jak jsi blouznil, pořád jsi vykřikoval že nejsi zloděj, a ještě něco nepěkného o tátovi." Brada mi zacukala, slzy dopadly na zem, hlasitě jsem se rozbrečel. "Já nechci domů, prosím vás, já nechci..." Opatrně mě objal, "bude dobře synku, neboj, vyplakej se, duši se uleví." Po chvíli jsem se uklidnil. Starý pán mi podal kapesník.
Venku se ozval mužský hlas: "Tati, jste uvnitř?"
"Ano, pojď," odpověděl starý pán.
Hrklo ve mně, ve dveřích stál mladý muž v uniformě veřejné bezpečnosti. "Tak co Sváťo, už jsi se vyspal?" Zřejmě si všiml ubrečeného obličeje, protože dodal: "Jsi v pořádku?"
"Odkud zná moje jméno?" lekl jsem se.
Potáhl jsem nosem a odvětil: "jo, dobrý."
"Jen tak mimochodem, domů nechceš? Hledá tě půl národa." "Hele mladej, brzdi, a nepřeháněj, ty půl národa." vložil se do toho starý pán.
"Já jen, že je u nás na služebně jeho bratr, a docela rád by ho viděl."
"Petr?" zeptal jsem se. "Ano, právě ten." "Anebo víte co chlapi, já ho sem přivedu, ano?" tázavě pohlédl na otce.
"Asi to bude nejlepší, co říkáš Sváťo?" Přikývl jsem. "Fajn, za okamžik jsme tady."
"Sváťo, obávám se, že domů se vrátit musíš." řekl najednou starý pán. "Kam bys šel? Doma máš střechu nad hlavou a táta? Určitě se to mezi vámi srovná. Jsi přece jeho syn. Chce to jen čas. Nevím, co se mezi vámi stalo, ale táta nemůže svého syna v tvém věku jen tak zavrhnout."
Najednou se mi nechtělo tomuto pánovi říci, že tátu, mámu a ostatní znám jen několik měsíců, že jsem cestičku k nim vůbec nenašel, snad malou k Petrovi, že jsem byl odmalička v ústavu a že je to všechno mnohem složitější, než si chudák může představit. Nechal jsem tohoto dobrého muže v domnění, že je jeho přání platné a že všechno dobře dopadne. Nezasloužil si znát pravdu. Odevzdal jsem se v duchu osudu, vrátím se s Petrem domů.
Zaplatil jsem další splátku.