Zatracenej krám

Byla sobota ráno. Tehdy jsem se rozhodl spravit ty hodiny. Hlasitě jsem se rozhodl, před manželkou a dětmi. Přestože manželka ještě spala, děti už ne.

Rustikální sloupové hodiny se strojkem Kieninger se před týdnem z ničeho nic zastavily a nešly natáhnout. Všem už chyběl jejich sametově měkký zvuk, když odbíjely. Mně ne.

Přestože jsem si vždy poradil s malými opravami různých přístrojů a strojků v domácnosti, Kieninger odolával. Když jsem strojek několikrát složil dohromady, pokaždé něco zůstalo na stole. Pružinka, šroubek, kolík. Teď zůstala na stole matička.

Hodiny stále nešly natáhnout.

Zatracenej krám, pomyslel jsem si. Byla by za ně slušná ojetina. Zrovna včera v televizi ukazovali pěknou Toyotu. Ani neměla moc najeto. Na parkovišti před barákem a pod našimi okny, by jí to moc slušelo. Teď letí ta barva Cappuccino. Vzdychl jsem si. Marné sny, manželka by s prodejem hodin nikdy nesouhlasila. A navíc, jsou jen její, od dědy z Domažlic.

Musím ve škodovce vyměnit olej, pomyslel jsem si zdánlivě nelogicky.

„Krucinál, kam patří ta matička?“ zvolal jsem zoufale.

Rena zvedla hlavu a vyčítavě se na mě podívala.

„No jó, máš spát v noci,“ hodil jsem směrem k psovi.

…

V ložnici bylo šero a dusno. Mladý muž seděl na židli u postele, na které ležela stará paní. Na polštáři u její hlavy ležela kočka.

„Strejda mě d-doma ne-nebude chtít, b-babičko, prej jsem di-divnej,“ řekl slabým, vyčerpaným hlasem muž a pohladil starou ženu po ruce, „říkal, že p-patřím do ústavu,“ dodal.

A opět bylo ticho. Jen přes okno bylo slabě slyšet projíždějící tramvaj.

Zabzučela moucha a sedla si ženě na ruku. Chvíli bez zájmu pozoroval, jak její sosák hbitě kmital nahoru a dolů. Zahnal ji a pomalu vstal. Vrznutí židle se ostře zařízlo do ticha. Muž s obavou pohlédl na babičku.

„Já ne-nechtěl babi, spinkejte.“

Pomalu vyšel z ložnice, zavřel dveře a opřel se o ně zády. Točila se mu hlava.

„Strejda mě ne-nebude chtít,“ zašeptal. Jeho pohled zavadil o telefon.

…

Pomalu jsem se smiřoval s tím, že hodiny nespravím. Rozladilo mě to. Očekávaná triumfální demonstrace opravených hodin před manželkou a dětmi nebude. Někde vyzváněl telefon.

„Zvedne to někdo!?“ zvolal jsem nakvašeně.

„To je pro tebe tati,“ vrátila mi Monička, „volá Bertík.“

Cože Bertík? Kde vzal číslo? Nikdy mi domů nevolal, přemítal jsem udiveně.

Vzal jsem si od dcery sluchátko.

Bertík byl dvacetiletý vnuk naší sousedky. Když byl malý, jeho rodiče utekli za hranice. Od té doby se o něj starala babička. Přestože nebyl svéprávný, měli jsme ho rádi. Kromě manželky. Často jsem bral s námi Bertíka na výlety a do kina. Vracel mi to tím, že mi přes moje protesty umýval škodovku nebo jen tak vedle mě seděl před domem na lavičce. Uvědomil jsem si, že jsem ho dlouho neviděl.

„Ahoj Bertíku, co se děje? Stalo se něco?“

Na druhé straně telefonu se ozývalo jen hlasité dýchání, přerušovaný potlačovaným vzlykáním.

„Haló, slyšíš mě? Co se stalo?“

„Strejda mě ne-nebude chtít, p-pane učiteli,“ ozvalo se z telefonu po chvíli.

„Jakej strejda? Co nebude chtít?“

Vzpomněl jsem si, že sousedku přijel někdy navštívit její druhý syn. Žil i s rodinou někde na Jižní Moravě. Takže tento strejda.

Hele, Bertíku, chvilku počkej, já se u vás zastavím a řekneš mi to přímo, ano?“

„…ne-nebude chtít,“ bylo ještě slyšet, když jsem položil sluchátko.

„Děcka, skočím vedle za Bertíkem, tak žádnej binec, za chvíli se vrátím.“

„Jasně tati, neboj,“ řekl Tomášek a zavřel za mnou potichu dveře. Aby se maminka nevzbudila.

Mrchan jeden, pomyslel jsem si s úsměvem, určitě hned vleze na počítač.

Až na čtvrté zazvonění v zámku zarachotil klíč. Dveře se otevřely. Při pohledu na Bertíka jsem se lekl. Chlapec byl v obličeji velmi hubený. Pod očima, na zažloutlé kůži měl obrovské tmavé kruhy. Oči se nepřirozeně leskly, zřejmě horečkou. Natáhl ke mně ruku, zavrávoral a padl mi do náruče.

„Ne-nebude mě chtít, p-pane učiteli,“ zašeptal a omdlel.

Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval.

Šmarjá, co se ti stalo, kluku? A kde máš babičku?

Uložil jsem Bertíka na pohovku. Všude byl velký nepořádek. Vydýchaný vzduch a dusivý zápach. Na podlaze, mezi kusy šatstva a novin, všude ležela kočičí hovínka. Proto ten zápach, pomyslel jsem si.

„Babí, jste doma?“

Nikdo se neozval. Vytočit číslo 155, bylo dílem okamžiku. Vrátil jsem se k Bertíkovi.

Co se ti stalo, chlapče? Na tváři se mu objevily dvě krvavě rudé skvrny. Znepokojeně jsem se ohlédl ke dveřím.

Konečně. Byli tři, dva doktoři a řidič. Nesli s sebou nosítka. Když si přes ústa uvázali roušky, sklonili se k Bertíkovi.

„Dehydratace, nejedl nejmíň týden, otrava krve, zápal plic…“ doléhalo ke mně z hloučku.

„Vy jste příbuzný?“ otočil se ke mně doktor.

„Ne, jsem soused.“

„No dobře, my ho teď naložíme a odvezeme, ale potřebujeme občanský průkaz a kartičku pojišťovny, jestli to všechno má,“ pokračoval doktor.

„Bydlí tady s babičkou, je někde pryč, já ji všechno řeknu a ona se s vámi určitě spojí,“ řekl jsem.

„Hm, dobrá, může vás těšit, že jste chlapci zachránil život, má rozsáhlou otravu krve, několik minut a exnul by.“

„Hm,“ přitakal jsem nezúčastněně.

Co se stalo? Proč Bertík týden nejedl?

Před dveřmi se nosítka najednou zastavila.

„Hele, ten smrad tady, nepřipomíná ti to něco?“ řekl pomalu jeden doktor.

„Hned jak jsme přišli,“ odvětil druhý.

„Haló, pane…“

Najednou mě přepadlo strašlivé podezření. Podíval jsem se ke dveřím ložnice.

Následující události dostaly rychlý spád. Všude bylo plno lidí. I policie. Všichni se na něco ptali. Odpoledne sanitku vystřídal vůz pohřební služby.

Když všechno konečně utichlo, sedl jsem si doma vyčerpaný do křesla. Protřel jsem si oči, Rena mi dala hlavu do klína. Pohladil jsem ji. Vůbec jí nevadilo, že má na tom místě trochu mokrý kožišek.

Ozval se sametově tichý zvuk hodin. Odbíjely. Bolestně jsem se usmál.

Zatracenej krám.