Ukradené prasátko.

Ve škole jsme se začali učit ruštinu. Váňa vynikal ve výslovnosti, gramatika mu ovšem moc nešla. Mně gramatika šla, ale výslovnost, no hrůza. Často si mě dobíral. „Sváťa, vypils hrnek maláka.“ „Váňo, Váňo, Iváňuško, dám já ťébja na tvý úško,“ vracel jsem mu.

Samozřejmě, neměli jsme potuchy, že právě ruština, vedle češtiny, bude jednou náš hlavní maturitní předmět.
Někdy jsem potkal Mirku. Stala se z ní odevzdaná, plachá holka.
Prohodili jsme několik slov a pokaždé se rychle ztratila. Bylo mi jí líto, ale pomoci jsem jí nemohl, a ani neuměl.
Ten rok přibylo do domova hodně nových dětí. Do ložnic se přidávali postele, do učeben židle.
Do naší skupiny zařadili pět romských kluků.
Příchodem nováčků jsem si silně uvědomil, jak jsem v domově dlouho.
S lehkým smutkem jsem vzpomněl na Jaroslavice.
Co asi dělá Boženka? A pan Vítek?
„…no co je synku?“ lehce jsem se pousmál. Pan Vítek.
„Za co sí tady?“ ozvalo se najednou za mými zády.
Otočil jsem se.
Hleděl jsem do tváře asi desetiletému romskému klukovi, cenil na mě zuby v širokém úsměvu.
„Jak je má bílé,“ prolétlo mi hlavou.
„Nevím, nikdo mi to neřekl,“ odpověděl jsem.
„Já za to, že mama pila pivo a nechodili sme do školy a tak.“
„Ale stejně odtud uteču,“ dodal.
„Dežo řikal, že k tatovi, na Slovensko,“ pokynul ke skupince kluků u okna.
„Dežo je můj brat, víš?“
„A já sem Lacko,“ zazubil se.
„Hm, já Sváťa,“ usmál jsem se.
Něco se mi na klukovi líbilo.
Jeho bezstarostnost, ani stopa po smutku.
„Nebo si ještě neuvědomil, co se s ním stalo,“ napadlo mě.
„Zase moc přemýšlíš,“ pokáral jsem se.
Před časem mi paní učitelka řekla, že příliš o všem přemýšlím.
„Asi má pravdu,“ řekl jsem si a lehce plácl Lacka po zádech.
„No nic, ať se ti tu líbí.“
Lacko už se vesele bavil s dalšími kluky v učebně.
Uběhlo několik dní.
Ten den, ve škole, o velké přestávce, se na chodbě strhl velký hluk.
„Kluci se perou,“ někdo zavolal do třídy.
Rychle jsme vyběhli ven.
Na chodbě, na zemi, se válelo klubko těl.
Zahlédl jsem známého vesničana z šesté třídy a Lacka. Divoce do sebe tloukli.
„Cikáne jeden, zasranej, zlodějskej,“ ozývalo se z podlahy.
„Sem ti říkal, děcáci, všiváci, všude jen kradou.“
„Parchanti z děcáku,“ ozývalo se z hloučku dětí kolem.
Na zemi se objevila krev.
Odhodlaně jsem postoupil dopředu.
Dopředu postoupilo i několik vesničanů.
Tu mě za ruku uchopil Váňa a prosebně se podíval.
Snažil jsem se ruku vytrhnout.
„Co je to tady?“ ozvalo se přísně.
Chodba se v mžiku vyprázdnila.
„Těšte se venku,“ ozvalo se ještě.
Tělocvikář chytil kluky za uši a odváděl je pryč.
Ozvalo se zvonění.
Ve třídě jsme se dozvěděli, že včera Lacko ukradl v nějaké šatně porcelánové prasátko s penězi.
Patřilo prý nějakému Honzovi, klukovi ze šesté cé.
„Lacko, ty jsi ale blbec,“ běželo mi hlavou.
Najednou jsem dostal strach. Oni na nás budou čekat venku. Jak se dostaneme do domova?
Nenápadně jsem pohlédl na Váňu.
„On se prát neumí,“ zklamaně vzdychnu.
„A ostatní?“ přelétl jsem třídu pohledem.
„No, nějak to dopadne,“ zahodil jsem starost za hlavu a věnoval se zlomkům.
„Čitatel a jmenovatel…,“ zněl třídou jasný hlas matikářky.
Venku nás čekali za kostelem. Byli čtyři. Čtyři vesničani. Tři šesťáci a jeden páťák.
My jsme byli tři. Tři kluci z dětského domova.
„Věděli jsme, že tudy půjdete,“ prohlásil Honza vítězoslavně.
Asi by to byla pořádná nakládačka, kdyby se najednou neozvalo:
„Kájo, můžu si vzít to modré prasátko, co máš na stolku?“
Blížila se k nám malá holčička s copánky.
„Jaký prasátko?“
„Co to meleš?“
Kája, kluk z páté třídy, zrudnul jako rak.
„A jak to, že nejsi doma?“ zakřičel na ni.
Holčička byla jeho sestra.
Nastalo ticho.
„Karle, ty peníze jsi ukradl ty, viď?“ ozval se potichu Honza.
Na druhý den Karel nepřišel do školy.
Tehdy jsme my, kluci z dětského domova, s rukama kolem ramen, radostně vešli do zámku.
Rychle se rozneslo po domově, že peníze Lacko neukradl.
„Vždyť sem to řikal,“ opakoval každému šťastný Lacko.
A já jsem v této příhodě, objevil zase něco nového.