To je ten, co utekl, děti.

Ten den jsme vyfasovali nové košile. Žlutočerné, nové košile. Krásně voněly novotou. Jeli jsme do kina v Moravských Budějovicích. Odměna za to, že jsme pomáhali s úklidem obecního divadélka, já a ještě tři kluci ze třídy. Dávali Muž z Ria. S Belmondem.

Pan učitel tělocviku měl auto Felicii. A s ní jsme jeli.
Seděl jsem vzadu a když jsme vjeli do díry na silnici, vždy jsem se pořádně praštil o střechu do hlavy.
Nějak jsem vyrostl.
„Bože, jak už jsem v domově dlouho, celou věčnost.“
Chvíli jsem pozoroval velké, chlupaté ruce pana učitele, jak dovedně točil volantem.
Vzpomněl jsem si na pana Vítka z Jaroslavic. I on takto s volantem uměl.
Lehce jsem se usmál.
„Pan Vítek, chjo, co asi dělá? Vzpomene si někdy?“
V kině pan učitel každému koupil malinovou limonádu.
Svět byl krásnej.
Seděli jsme v hale kina, usrkávali limonádu, pozorovali děti.
Domov nebyl, řev nebyl, vychovatelky nebyly, bylo jen hezké teď.
Film se nám moc líbil. I panu učiteli.
Cestou zpět, jsme v autě překotně rozebírali jednotlivé scény z filmu.
Každý kilometr, který auto ukrajovalo ze vzdálenosti od Budkova, se mi ale horšila nálada.
Rozladěně jsem si uvědomil, že hezký zážitek končí.
Setmělo se.
Světelné kužele našeho auta olizovaly v zatáčkách bílé patníky a někdy legračně zatančily v korunách stromů.
Malý kousek od děcáku jsme potkali skupinku dětí a několik vychovatelek.
Bez zájmu jsem se na ně podíval, když tu najednou, ano…, oni drželi nějakého kluka za ruce, ale divně ho drželi. Na jeho tváři jsem zahlédl, slzy a krev?. V narůstající tmě jsem to nepoznal.
„Co se stalo?“
V domově mě Váňa vzrušeně informoval o tom, že z domova utekl Lacko.
„Byl pryč čtyři dny, chápeš to?“
„Odpoledne ho někdo viděl u rybníka v Oponešicích, šli ho hledat,“ dodal Váňa.
„Lacko? Vidíš to, a já jsem si myslel, že je na ošetřovně.“
“Už ho chytli, potkali jsme je,“ odtušil jsem.
Lacko utekl z domova. Kde byl? Co jedl? Kde spal?
Tolik otázek.
Velmi zvláštním způsobem na mě působil Lackův útěk.
Věděl jsem, že každé dítě v domově, mě nevyjímaje, chovalo v hloubi duše naději, smíšenou s rozhodnutím, jednou odtud utéct.
K lepším věcem utéct, k rodině, k radosti, k veselí, ke štěstí.
Ale také jsme skoro všichni věděli, že nevíme, kde toto hledat. O odvaze k tomuto činu ani nehovořím. Lacko tuto odvahu měl. Ale zjevně nenašel, co hledal.
Bylo mi ho líto. Nás mi bylo líto.
Opět se znovu a znovu setkávám s tím, že nemůžu, že nemůžeme mít něco, co chceme, o čemž jsem byl nejasně přesvědčen, že na to máme právo, že nám to patří.
Opět jsem na štíru ve vztahu ke spravedlnosti.
Co jsem provedl? Co je špatně? V knížkách je tolik věcí, které spisovatelé popisují jako nedílnou součást každého dítěte, člověka, zvířete.
Právo na svobodu, na dobro, na lásku, na štěstí, na naději.
Nedávno se mi zdál divný sen.
Bezhraniční prostor, ponořený do mléčné mlhy, na jazyku jsem jasně cítil její mírně štiplavou chuť, když jsem se nadechl. Skoro jako pára z prádelny. Mlhou se pomalu sunuly postavy dětí a každé z nich pokládalo stejnou otázku.
„Víte, kde je tady světlo?“
Ve snu jsem zřetelně cítil, že mám, že máme všichni něco dostat. Že jsme to už někdy dostali, pouze to ještě nemáme. Tak, jako když se blíží Vaše narozeniny, a Vy víte, že dostanete dárky, které budou Vaše, pocítíte slastný pocit celkového obohacení, radost, štěstí a tak.
Vy ty dárky dostanete. Vy to víte.
My je v tom snu hledali. Hledali jsme světlo, které nám ukáže, kde to je, vždyť to v srdcích cítíme, máme to tam. Musí to tu někde být. Pouze to ještě nemáme.
Ten sen byl divný v tom, že jsem i po probuzení chtěl hledat, bez ohledu na povinnosti, na školu, na domov a tak. Byl to sen?
Hlavou mi blesklo podezření.
Ten divný sen se asi zdál i Lackovi.
On měl více odvahy, hledat dál. A na jiném místě.
Ze zamyšlení mě vytrhl Váňa.
„Sváťa, máme jít do kinosálu, všichni!“
V plném kinosálu vzrušeně pokřikovaly děti a ukazovaly ke stolu před nimi.
Seděl tam Lacko. Do hola ostříhanou hlavu měl svěšenou mezi ramena a plakal.
Vychovatelka si sjednala klid a ukázala na Lacka.
„Tak děti, to je ten, co utekl z domova. Neměl co jíst, měl hlad, byla mu zima. Opustil bezpečí našeho kolektivu. Jen náhodou mu neublížili zlí lidé. Vidíte, a je opět zde. Vrátil se. Určitě poznal, že provedl nesprávnou věc. A nyní vám řekne, jak toho lituje, a že to již nikdy neudělá, že ano Lacko.“
Rozhostilo se ticho.
Někdo nervózně zakašlal.
Lacko se ani nepohnul.
„Slyšel jsi mě?“ zvolala vychovatelka.
Nic.
„Paní vychovatelko, proč ho nenecháte na pokoji?“
„Proč Lacka vystavujete, jako vzteklou kočku. Vždyť on nic neudělal, jen chtěl domů. K mamince, k tátovi, k rodině, ke štěstí, k radosti.“
„ Vždyť vy ani netušíte, jak moc se mu stýská, po pohlazení, po povzbuzení, po lásce. Vždyť je to člověk, není to zvíře, které musíte zavírat do klece, aby jste se ho nemusela bát. Zvíře jste vy, jste hyena.“
„Proslov se mi povedl,“ dumal jsem.
„A mám pravdu.“
Měl ale vadu.
Vychovatelce jsem si netroufl toto říci do očí.
Ve skutečnosti jsem vstal, zjistil jsem, že když zůstanu jen trochu déle, rozbrečím se jak malej kluk.
Vyběhl jsem z kinosálu ven.
„Sváťo, okamžitě se vrať na svoje místo!“ volala za mnou vychovatelka.
„Sváťa!“ volal za mnou Váňa.
„Dej mi pokoj,“ vyrazil jsem ze sebe mezi vzlyky.
„Nechte mě být.“
Z kinosálu ke mně doléhalo:
„Pro ty, kdo přišli později, to je ten kluk, který utekl z dětského domova a…“