S trhnutím se probudil.
Zvonil budík? Ne, budík to nebyl, ukazoval teprve čtyři hodiny. Venku byla tma. S úlevou dopadl zpět do polštáře. I pes ještě spal.
Věděl, že už neusne. Znal tato probuzení brzy ráno, neutěšené návraty do nikdy nekončících starostí o rodinu, o děti, o celou domácnost.
Musím vzbudit manželku, dnes jde na ranní.
Zamračil se.
Buzení manželky nenáviděl. Žádný scénář probuzení ze spaní, který po dobu dvaceti let společného soužití všelijak měnil a upravoval, na jeho ženu neplatil.
Například minulý měsíc, to měla také ranní…
„Ani, vstávej!“
„Heh?“
„Vstávej, je půl šestý.“
„Joo.“
Žena se převrátila na druhý bok a znehybněla. Odešel do kuchyně připravit konvici s vodou na kafe. Zapnul rádio, ztlumil zvuk a vrátil se do ložnice.
„Ani, vstávej! Bude šest, slyšíš?“
Dnes se ani neusmál. Dříve ho bavilo přidávat hodiny a sledovat fofr jeho ženy. Nyní to byla nutnost. Kdyby nepřidával, žena by nevstala.
„Anko, vstávej, přijdeš pozdě, je šest.“
„Jo, už du, sim tě porád.“
Nic se na posteli nepohnulo.
Ozvalo se spláchnutí na záchodě. Tomášek ospale objal tátu kolem nohou a zívl.
„Jdi spát Tomku, je ještě brzy, přijdu za tebou, ano?“
Opatrně synka od sebe oddělil a nasměroval do dětského pokoje. Monička ještě spala.
Rozsvítil v ložnici světlo, lehce zatřásl s manželkou a důrazně zašeptal: „Slyšíš, vstávej, bude čtvrt na sedum, nestíháš to!“
„Co, co? Kolik je hodin?
„Půl sedmý.“
„Šmarjá, tys mě nevzbudil? Do prdele, vždyť přijedu pozdě, se na to můžu vysrat…“
Seděl na bobku u postele a rostla v něm zlost. Když kolem něj žena procházela, zavadila kolenem o jeho bradu. Stavidlo povolilo.
„Tak poslouchej, od půl šestý tě budím, z postele mi normálně odpovídáš a teď tvrdíš, že jsem tě nevzbudil. Vysrat se na to můžu já. Nikdy ses do práce nebudila sama, vždycky to dělali jiní, teď já, takže buď tý dobroty, ukápni trochu vděčnosti.“
Uvědomil si, že poslední slova skoro zakřičel. Podíval se k dětskému pokoji. Snad se nevzbudily.
„Budíš mě taky ve vlastním zájmu, táhnu všechno jen z mýho platu, tvůj důchod stačí tak akorát na cigára, tak nechápu, na co si furt stěžuješ?“ volala žena z koupelny.
Po chvíli se z kuchyně ozvalo: “Krucinál, kde je to kafe?“
V rádiu hlasatel oznámil čtvrt na sedm.
Sedl si do křesla a zapnul počítač.
„Taky furt u toho sedíš, kdybys alespoň vyžehlil,“ utrousila manželka mezi malováním obličeje a cigaretou.
„Seš doma, do práce podle doktorů a podle sebe nemusíš, tak žehli,“ dodala.
„Řekl jsem ti už několikrát, že žehlit nebudu. Patnáct let mi bohatě stačilo,“ odsekl.
Najednou, jako by si vzpomněla, řekla žena: „Hele, jestli přijdu pozdě do práce, tak je to tvoje vina. Dostanu menší prachy, takže i tobě na jídlo dám míň. Já jen, abys věděl.“
Mávl rukou. Taky by už mohla vymyslet jiný důvod.
…
Když zazvonil budík, vstal a přistoupil k manželce.
„Ani, vstávej!“
„Heh?“
„Vstávej, je půl šestý.“
„Joo.“
Žena se převrátila na druhý bok a znehybněla.
Odešel do kuchyně připravit konvici s vodou na kafe. Zapnul počítač a zalogoval se na portálu.
Když později vypravoval děti k babičce, Monička se zeptala: „Tati, máma dnes nejde do práce?“ Pokrčil rameny a doprovodil děti ke dveřím.
Vrátil se k počítači, klikl na Nový článek. Do kolonky nadpis pomalu napsal: Takové normální ráno…
