Na denní režim v dětském domově, pokud má smysl, si člověk zvykne. Vlastně i na režim, který nemá smysl, si člověk zvykne. Jen se nesmí moc přemýšlet o tom, proč nemá smysl. Nesmí se dělat chyby. Prostě, nevyčnívat z řady.
Já chyby „dělal“ dost často. Moc jsem přemýšlel. A kladl otázky. Odpovědi ovšem nepřicházely.
Vlastně přicházely, ale ne ty, které jsem čekal. A nesly s sebou nepříjemnosti.
„Máš zbytečné starosti.“
„Nevím, co máš na mysli.“
„Tomu ty nerozumíš.“
„Máš srovnanou skříňku?“
„Hotové úkoly do školy?“
„…umyté uši?“
„Běž raději uklidit v učebně, zameť chodbu.“
Proti tomu se nedalo nic namítat, chyby člověk nemá dělat. A já si přece zvykl.
…
Měl jsem rád matematiku. To, že jsem se touto zálibou trochu vzdálil spolužákům, jsem vnímal jako jistou samozřejmost, no uznejte, kdo má rád šprty. Přestože to bylo trochu jinak.
Nešprtal jsem v tomto slova smyslu, matiku jsem měl rád, a ona mě. Velmi se mi líbila volnost práce s ní. Nebylo vždy předem všechno dané. Domácí úkoly nebyly zapotřebí, vypracovaly se v momentě zadání úkolu. Ano, měl jsem ji rád.
…
Čemu jsem ale nerozuměl, bylo to, že jsem se vzdálil i učiteli matematiky. Z nepochopitelných důvodů mu vadilo, že v ní vynikám. Nesdílel se mnou radost z vyřešení příkladu novou metodou, zlobil se, když jsem si kreslil, vedle dávno hotových výpočtů.
Udělal jsem chybu, vyčníval jsem z řady. Nechtěl jsem, ale, vyčníval.
„Soudruhu učiteli, prosím, můžu se na něco zeptat?“
„Nemůžeš, Sváťo, ty ne!“
Velmi zvláštní byly konce diskuzí, tedy, pokud byly diskuze povoleny.
„…když tomu nerozumím já, učitel, nemůžeš, ani ty Sváťo! To je přece jasné.“
Chjo, kolik mi dalo práce uznávat takové autority. Ale uznával jsem je, po svém, ale uznával.
Vždyť pracovat s námi, bylo někdy velmi obtížné.
…
Ten den, jsem se ve škole „ulil“ z první hodiny. Byla to čeština.
Ulil proto, že jsem pomáhal školníkovi natírat plot.
Mělo to být rychle hotové, protože do školy měla přijet delegace z nějakého Krajského výboru.
Natírat plot, mě bavilo. Až na ten puchýř na palci. Moc to pálilo, když „praskl“. „Csss,“ vypouštěl jsem z pusy rozladěně.
A školník se smál. Cenil na mě řídké, zažloutlé zuby a na celý dvůr halekal: „Než se oženíš, kámo, kde bude puchejř.“
„Můžete se trochu ztišit, soudruhu Metelko! Rušíte soudružky učitelky při výuce,“ ozval se z okna ředitelny rozzlobený hlas, „jste jako malý kluk.“
Metelka na mě legračně křivil obličej do provinilé grimasy a zašeptal: „Musíme být potichu soudruhu, nebo soudruhům naseká soudružka,“ v očích mu svítily veselé ohníčky.
…
Po hodině češtiny mi Váňa vrazil do ruky papírek s domácím úkolem. Na papírku bylo jediné slovo, Svoboda…
No, to je dobré, jsem z hodiny omluvený ředitelkou, ale domácí úkol si neodpustí, baba jedna.
Baba jedna, byla češtinářka. Neměl jsem ji rád, vlastně nikdo ji neměl rád. Měla velmi bolestivý zvyk, tahat za chloupky vedle ucha, když jsme něco provedli.
A dost to bolelo. Baba jedna.
V učebně jsem dlouho „civěl“ do sešitu, kde byl zatím jen nadpis Svoboda. Všichni už měli úkol hotový, polehávali kolem a hráli si.
Svoboda.
Co mám o ní napsat? Už vím.
Svoboda je volná, rychlá jízda na koni zelenou pastvinou, kdy vítr naděje věcí dobrých příštích, tebou svobodně volených, tváře ti ošlehává.
Svoboda je jako voda, co tryská z hlubiny země, překonavší steré překážky, co moci nad ní již nemají.
Svoboda je procházka pod noční oblohou, kdy miriády mihotavých hvězd osvětlí ti cestu, která tě časem nespoutaného, dovede ke svítání nových, vzrušujících poznání. Svoboda je odejít a přijít k mamince bez strachu z otázek a odpovědí, bez strachu o ni a o sebe. Svoboda je víra v dobré, víra v lásku, pokoru, a v život.
Pyšný jsem byl na svůj úkol. Moc pyšný.
Ani Váňovi jsem ho nedal přečíst. Těšil jsem se, jak všechny zítra ohromím.
V hodině češtiny, jsem úhledně vyrovnal učebnici a sešit s úkolem na lavici.
Přelétl jsem očima úkol souseda, a… počkat! Rychle jsem se očima vrátil zpět k jeho sešitu.
Co to tam, proboha, má napsané?
„Ludvík Svoboda se narodil 25. Listopadu 1895 v Hroznatíně. V roce 1915 dokončil Vyšší zemědělskou školu…“
