Na denní režim v dětském domově, pokud má smysl, si člověk zvykne.
Vlastně i na režim, který nemá smysl, si člověk zvykne.
Jen se nesmí moc přemýšlet o tom, proč nemá smysl.
Já tu chybu „dělal“ dost často. Moc jsem přemýšlel. A kladl otázky. Odpovědi ovšem nepřicházely. Vlastně přicházely, ale ne ty, které jsem čekal. A nesly sebou nepříjemnosti.
„Máš zbytečné starosti.“
„Nevíme, co máš na mysli.“
„Tomu ty nerozumíš.“
„Máš srovnanou skříňku?“
„Hotové úkoly do školy?“
„Běž raději uklidit v učebně.“
Proti tomu se nedalo nic namítat, chyby člověk nemá dělat. A já si přece zvykl.
Chyby jsem „dělal“ i ve škole.
Miloval jsem matematiku. To, že jsem se touto zálibou trochu vzdálil spolužákům, jsem vnímal jako jistou samozřejmost, no uznejte, kdo má rád šprty. Já jsem v jejich očích šprt byl.
Ono to bylo ale trochu jinak.
Nešprtal jsem v tomto slova smyslu, matiku jsem měl rád, a ona mě. Velmi se mi líbila volnost práce s ní. Nebylo vždy předem vše dané. Dávala prostor. Otevřela mi dokořán brány svého bohatství, lehce přenášela přes logické záludnosti nepřeberných způsobů výpočtů, odhalovala nové a nové možnosti práce s nimi. Milostivě dovolila, abych vystačil s tím, co nabídla ve školní hodině. Domácí úkoly nebyly zapotřebí, vypracovaly se v momentě zadání úkolu.
Ano, měla mě ráda.
Čemu jsem nerozuměl, bylo to, že jsem se vzdálil i učiteli matematiky.
Paradoxně mu velmi vadilo, že v ní vynikám. Nesdílel se mnou radost z vyřešení příkladu novou metodou, zlobil se, když jsem si kreslil australopithéky(dle pana Buriana), vedle již dávno hotových výpočtů.
Udělal jsem chybu, vyčníval jsem z řady. Netoužil jsem, nechtěl jsem, ale vyčníval.
Jak pověstné bylo, když jsem kladl otázky.
„Soudruhu učiteli, prosím, můžu se na něco zeptat?“
„Nemůžeš Sváťo, ty ne!“
Ještě pověstnější byly konce diskuzí, tedy, pokud byla povolena.
„…když tomu nerozumím já, učitel, nemůžeš ani ty Sváťo!“
Chjo, kolik mi dalo práce uznávat takové autority. Ale uznával jsem je, po svém, ale uznával.
Vždyť pracovat s námi, bylo někdy velmi obtížné.
Ten den, jsem se ve škole „ulil“ z první hodiny. Byla to čeština.
Ulil proto, že jsem pomáhal školníkovi natírat plot. Mělo to být rychle hotové, protože do školy měla přijet delegace z nějakého Krajského výboru.
Byl jsem docela rád. Natírat plot mě bavilo. Až na ten puchýř na palci. Moc to pálilo, když „praskl“.
„Csss,“ vypouštěl jsem z pusy rozladěně.
A školník se smál. Cenil na mě řídké, zažloutlé zuby a na celý dvůr halekal:
„Než se oženíš kámo, kde bude puchejř.“
„Můžete se ztišit, soudruhu Metelko!“
Ozval se z okna ředitelny rozzlobený hlas ředitelky.
„Jako malý kluk.“
Metelka legračně zkřivil obličej do provinilé grimasy.
„Musíme být potichu soudruhu, nebo soudruhům naseká soudružka.“
Zašeptal ke mně a v očích mu svítily veselé ohníčky.
Po hodině češtiny mi Váňa vrazil do ruky papírek s domácím úkolem. Na papírku bylo jediné slovo, Svoboda.
No, to je dobré, jsem z hodiny omluvený ředitelkou, ale domácí úkol si neodpustí, baba jedna.
Baba jedna, byla češtinářka. Neměl jsem ji rád, vlastně nikdo ji neměl rád. Měla velmi bolestivý zvyk, tahat za chloupky vedle ucha, když jsme něco provedli. A dost to bolelo. Baba jedna.
V učebně jsem dlouho „civěl“ do sešitu, kde byl zatím jen nadpis Svoboda.
Všichni už měli úkol hotový, polehávali kolem a hráli si.
Svoboda.
Co mám o ní napsat?
Už vím.
Svoboda je volná, rychlá jízda na koni bezhraniční pastvinou, kdy vítr naděje věcí dobrých příštích, tebou svobodně volených, tváře ti ošlehává.
Svoboda je jako voda, co tryská z hlubiny země, překonavší steré překážky, co moci nad ní již nemají.
Svoboda je procházka pod noční oblohou, kdy miriády mihotavých hvězd osvětlí ti cestu, která tě časem nespoutaného, dovede ke svítání nových, vzrušujících poznání.
Svoboda je odejít a přijít k mamince bez strachu z otázek, bez strachu z odpovědí, bez strachu o ni, bez strachu o sebe.
Svoboda je víra v dobré, víra v lásku, víra v pokoru, víra v život.
Pyšný jsem byl na svůj úkol.
Ani Váňovi jsem ho nedal přečíst. Těšil jsem se, jak všechny zítra ohromím.
V hodině češtiny jsem úhledně vyrovnal učebnici a sešit s úkolem na lavici.
Přelétl jsem očima úkol souseda, a…, počkat!
Rychle jsem se očima vrátil zpět k jeho sešitu.
Co to tam proboha má napsané?
„Ludvík Svoboda se narodil 25. Listopadu 1895 v Hroznatíně. V roce 1915 dokončil Vyšší zemědělskou školu…“
