Nemoc je mrcha, je ještě větší mrcha, když nejde vyléčit

Já tu ještě větší mrchu mám. Bohužel. Doktoři tomu říkají Hypoplázie mozkového řečiště, nebo tak nějak. Nevíte co to je? Nebojte se, hned vám to vysvětlím, já to totiž vím.

Pravda, do jisté doby jsem o tomto onemocnění také nic nevěděl, ale když denně slyšíte lidi kolem sebe o této nemoci mluvit, doktory v nemocnici, doma manželku, jak všechno vysvětluje mámě/tchýni do telefonu, obrázek si rychle o nemoci utvoříte.
Takže k té diagnóze.
Ne zcela úplně, vlastně skoro vůbec, se mi (ne)vyvinula pravá strana cévního společenství v mozku, která zásobuje krví důležitá nervová centra. Všechno zásobování krví spočívá na bedrech levé strany, která si, k velkému zděšení chirurga, který mi nedávno „dělal“ angiografii, tj., že mi do stehenní tepny píchnul jehličku, stříknul barvičku, strčil sondičku, takže, která si sama(šikulka) vystavěla vlastní cesty a způsoby, abych mohl všechno dělat tak, jako třeba Vy nebo Vy.
Sama o sobě, tato vada na mozkové kráse, nic neznamená, ale když člověk neholduje zrovna zdravému způsobu života, vesele popíjí s kamarády vínečko, a to tak, že často, přikusuje nebesky voňavý, uzený špíček, k tomu si zapálí oblíbené Partagasky, nemoc ještě více mrcha zaútočí.
Ubytuje se ve vás špatný cholesterol, víceméně natrvalo, vesele si zedničí na vnitřních stranách céviček, zazdí jeden průchod, druhý průchod, tamten průchod zúží.
A věřte mi, není to český zedník, tento chlapík se neunaví, pracuje nonstop, ideální zaměstnanec.
Po čase ovšem tyto „stavbičky“ zestárnou, začnou se drolit, ulamovat apod. Malé kousky cévičkám nevadí, teda, myslím si to, ale velké kusy, to je problém. Jako když chcete uchem jehly protáhnout…, znáte to.
Že se toto děje, hlásili mi podivní poslíčci. Pravda, nevěnoval jsem jim potřebnou pozornost.
V opačném případě by vše asi dopadlo jinak. Na druhou stranu, také otravujete svého doktora s každým píchnutím v zádech? Já tedy ne.
Kde jsem to přestal? Ano, poslíčci.
Skoro každý den, zřejmě s přemíry pracovního nasazení, jak jsem vždy tvrdil manželce, se mírně rozhoupal svět kolem mě. Téměř příjemný pocit krátkého spočinutí ve velké hromadě načechrané, měkké vaty. Následně se rychleji rozbušilo srdíčko.
Poznali byste podle těchto poslíčků, že se něco chystá? Já jsem nic nepoznal.
Až jednou večer….
„Tatí, kterou pohádku nám dnes povíš?“ zeptal se mě můj tehdy šestiletý syn Tomášek.
„Ano tati, kterou,“ přidala se moje tehdy devítiletá dcera Monička.
Tomášek mi hbitě udělal v posteli místečko.
S bezradným povzdechem jsem si k němu lehl a přitom pátral v paměti, zda tam něco podobné pohádce ještě zůstalo. Už dlouho nebylo v mé moci dětem vysvětlit, že několik stovek pohádek, které již ode mě slyšely, které jsem si většinou i vymyslel, totálně vyluxovaly můj pohádkový i příběhový fond, že to je všechno, že už nic nezbylo. Nula.
„Tati, vyprávěj.“
Jako vždy, uvelebil jsem se na levém boku, rukou podepřel hlavu a začal vyprávět:
„Byli jednou dva malí čerti, kluk a holka…“
„Tatí, že to zase nebude o nás, jak tě zlobíme, trápíme a tak,“ zeptal se s obavami Tomášek.
„Neboj, nebude, a nevyrušuj.“
„Takže, byli tedy ti dva malí čert, kluook hoolk…“
Najednou se postel s námi prudce zakymácela ze strany na stranu. Nemohl jsem se nadechnout.
Jako když kouzelník mávne svou hůlkou, zcela bezhmotně zmizela celá pravá strana mého těla.
„Tati, ty nějak divně mluvíš,“ ozvalo se z dálky.
„Mo, Moni, Moničko, zavoolej mmaminku, něco ssse se mnou děje,“ zasípal jsem namáhavě.
„Mamíííí, pocém, rychléé, s tátou něco je,“ zakřičela Monika.
Tomášek se rozplakal.
„Tatí, co ti je, tatí?“
Do pokoje vpadla máma.
„Co je? Proč tak řvete?“
„Mamíí, podívej…,“ vyrážela mezi vzlyky ze sebe Monička.
„Proboha Sváťo, co ti je?“
Udržet se na boku, který jsem „cítil“, bylo nesmírně obtížné. Až panický strach z toho, že se převalím na druhou stranu, která tam nebyla, mě přiváděl k obrovskému zoufalství.
„Oči, proč nemůžu zaostřit oči,“ běželo mi hlavou.
„Mmamiinkoo,“ vykoktal jsem.
Srdce bilo jako o závod.
„Bože, vždyť já umřu,“ jako blesk mě zasáhla tato myšlenka.
„Dobrý den, tady Votrubová Alice, můj manžel dostal nějaký záchvat…, ano, je při vědomí, silně šilhá, nemůže dýchat a strašně rychle mu bije srdce, ano, ročník 54, adresa je…“
Najednou se mi chtělo spát, tak silně se mi chtělo spát, že na chvíli se vše tak nějak vytěsnilo pryč.
„Sváťo, nespi, probuď se…, ano, budu na něj mluvit, jste strašně moc hodná, děkuji, nashledanou.“
„Svááťo, vydrž, už jedou, hlavně nespinkej, prosím,“ přeskočil hlas Alice.
Najednou jsem si uvědomil, že všechno kolem sebe vnímám, vznikl ve mně nepopsatelný odstup od události, věcně jsem v duchu vypočítával, co všechno se přihodilo.
Zamrazilo mě.
V obýváku plakaly děti.
V dálce se ozvalo zahoukání….
Přepadl mě obrovský příliv lítosti k dětem, k manželce, k lidem.
Usnul jsem.
Ano, uhodli jste. Nemoc ještě více mrcha zaútočila těžkou zbraní, přímo mě klepla. Mozková mrtvice. Nebojte se, nyní je všechno tak nějak v pořádku.
Měl jsem obrovské štěstí, že jsem po mrtvici nezůstal nehybný, když nepočítám několik desítek výjezdů do nemocnice v prvním roce po příhodě, je všechno fajn. Nemoc je mrcha, je ještě více mrcha, když nejde vyléčit.
Takže, když si vypijete skleničku dobrého vínka, zakousnete uzeným božstvím, vykouříte voňavou cigaretu, vzpomeňte si na mě, moc mně to pomůže. Nebo vám.