Návrat do pekla, kde plameny už nepálí.

Tuto kapitolu vzpomínek jsem původně nechtěl "zveřejnit", příliš zasáhla(vzpomínka) do mého budoucího života a nepříznivě ovlivnila můj vztah k ženám, nicméně na doporučení manželky ji uvádím. Bože, odpusť mi.

Vánoční prázdniny rychle utekly. Někde jsem četl, že se o vánocích tloustne a že mezi prvními novoročními předsevzetími je povinnost zhubnout. Ten rok bylo moje předsevzetí opačné.
Ve škole jsme si vyměnili dojmy z dárků, které jsme našli pod stromečkem. Na přímou otázku učitelky, co bylo pod stromkem u nás, jsem rychle vyjmenoval asi pět věcí. Jak bylo (ne)snadné lhát. Lítost a posměšky bylo to poslední, o co jsem stál. Pochopitelně jsem se nezmiňoval o tom, že jsme stromek neměli. Táta, komunista od roku 21, tyto věci doma netrpěl.
Ten den jsme dostali od učitelky úkol, napsat slohové cvičení o tom, čím chci být a proč. Bylo to velmi těžké cvičení, "raději bych počítal 2 A4 plné rovnic," pomyslel jsem si.
Chtěl bych chodit dál do školy.
Škola mě bavila, a pak, byla to jedna z možností, jak se vymanit z role věčného outsidera "Ten z děcáku". Chytří lidé budí respekt, vážnost atpod. To všechno mi běželo hlavou. Věděl jsem, že to táta nikdy nedovolí, jeho představa byla jasná. Řemeslo, po třech letech další příjem do domácnosti.
Tehdy jsem dostal ze slohovky pětku.
Odevzdal jsem čistý papír.
Jednou nám otec oznámil, že bude zabíjačka. V družstvu levně koupil prase.
Jelítka, jitrnice, škvarky, "co se ještě dělá na zabijačce?" přemýšlel jsem.
Týden před zabíjačkou jsme ze sklepa vytáhli dřevěný sud na nakládání masa na uzení, vydrhli, snesli zpět a naplnili vodou.
Oloupali jsme horu česneku, připravili nové koření, tvrdé rohlíky, pepř a majoránku. A samozřejmě rum, proti zimě.
Petr slíbil pomoc, přece jen, prase prý bylo velké, táta s řezníkem by ho nezvládli.
Ráno před zabíjačkou jsem nanosil a uvařil vodu na spaření prasete. Petr rozbil smůlu na prášek. Když jsme měli hotovo, přišel řezník. Zkušeně omrknul prase, vzal řeznickou pistoli, připadala mi jako tlaková maznička, a bác.
Prý se netrápilo. Aby se prase nehýbalo a nemělo modřiny, všichni(i já) jsme si na něj lehli. Řezník prořízl krkavici a máma do umyvadla "chytla" krev. Neustále ji míchala kvedlačkou, aby se nesrazila.
Pak jsme prase dali do necek. Posypali smůlou, polévali vařící vodou, aby se daly snadno odstranit chlupy, štětiny a tak.
Když bylo prase čisté, ve stojanu se třemi nohami jsme ho na řetězech zvedli vzhůru.
Fascinovaně jsem pozoroval řezníkovy řezy a fígle s ostrými noži. Ruce mu nad prasetem jen kmitaly.
Za chvíli bylo prase vykucháno a rozpůleno.
Pak už jsme jen mleli, míchali, sekali, vařili, škvařili, pekli a ochutnávali.
A dospěláci pili grog po litrech. I já jsem si několikrát tajně lokl.
Odpoledne jsem si šel do pokoje lehnout. Zmohla mě únava(nebo grog?), a pak, ráno jsem hodně brzy vstával.
Probudil jsem se s pocitem, že mám málo místa. Otevřel jsem oči. V pokoji byla tma. Vedle mě někdo ležel a rukou mě hladil..., ztuhl jsem, pocítil jsem vlnu vzrušení. Křečovitě jsem zavřel oči. "spíš?" šeptem se ozvalo.
Ztuhl jsem ještě víc, chtělo se mi hlasitě křičet. Ani jsem se nepohnul. Vzrušení rychle opadlo. Vedle mě ležela máma. Ticho bylo strašné. Moc jsem se bál pohnout. Po chvíli se ze supěním zvedla a tiše odešla. Zůstal jen těžký pach vína.
Dlouho, velmi dlouho jsem nehybně ležel. V hlavě jsme měl prázdno, ničemu jsem nerozuměl. Máma provedla něco velmi ohavného, zřetelně jsem to cítil, ale proč se cítím tak provinile?
Následující dny si moc nepamatuji, až na jeden.
Školním rozhlasem mě vyvolali ze třídy. Měl jsem se dostavit do ředitelny. I s taškou a učebnicemi.
Tušení něčeho významného mě nezklamalo. V ředitelně seděla žena a muž. "Ahoj Sváťo," pozdravili mě.
"..brý den," odvětil jsem.
Vyptávali se mě na to, jak se mám doma, jak se ke mně rodiče chovají a tak. A úplně nakonec to přišlo.
"Sváťo, chceš se vrátit zpět do dětského domova?" pronesla vážně ta paní.
S odpovědí jsem dlouho neváhal. "Ano, chci," odpověděl jsem.
"Kdo by to byl řekl, že tak snadno vyslovím něco podobného a že se budu na návrat do prostředí, které jsem tak nenáviděl, dokonce těšit," pomyslel jsem si.
Před školou čekala černá šestsettrojka, v ní seděl Kamil. S údivem jsem hleděl na jeho radostný obličej. "Ví vůbec, kam nás vezou?" pomyslel jsem si.
Věděl to. Ten den nás společně odvezli do dětského domova ve Vizovicích.