Moje rodina.

Sedl jsem si na postel, v žaludku mě divně bodlo a postupovalo do krku, kde to skončilo krátkým, prudkým zabušením srdce. Naplno mě zasáhla mohutnost změny mého života.

Rozplakal jsem se.
Najednou jsem uviděl paní švadlenku Martičku z dětského domova, která mi kdysi ušila bikiny se zavazováním na boku, kterými jsem se na rybníku tolik pyšnil.
Chodil jsem k ní do krejčovské dílny, když srdíčko bolelo.
"Sváťo, v životě zažiješ mnoho chvil, které ani nebudou zlé a přesto tě rozpláčou, pláč nemá výhradní právo na smutek, i radost je někdy k pláči." Vždy uměla Martička říci v pravou chvíli vhodné slovo.
"Martičko, já ale nevím, co mám. Jednu chvíli mám radost, potom zase ne. Nějak cítím, že bych neměl být smutný, ale jsem."
Martička uměla pohladit, a to nejen slovíčkem, přistoupila ke mně a pohladila po vlasech.
"Svaťo, vstávej..,"
"..u vás se Martičko tak krásně spinká."
Otevřel jsem oči, nade mnou se skláněla máma a hladila mě po vlasech. Rychle jsem se postavil, proboha, já tady usnul.
"Promiňte, já nechtěl, já...," rychle jsem hladil přikrývku.
"Jestli máš hlad, pojď na večeři."
Venku už byla tma. "Jak dlouho jsem spal?" Ucítil jsem silnou vůni smažené cibule. Hlad jsem měl.
K večeři byly nové brambory hustě posypané smaženou cibulkou, zapíjel jsem je studeným mlékem a moc mi to chutnalo.
Když jsem jedl, máma se na mě pořád dívala.
"Už od nás nikdy neodejdeš." Ozvalo se po chvíli.
"Všichni budeme spolu."
Tón, jakým toto máma říkala mně přinutil, abych vzhlédl od talíře. Něco bylo hodně divného.
"Já vím, že je to moje vina, naše vina, ale prosím tě, odpusť nám, i my jsme hodně trpěli, já jsem trpěla, jsi moje dítě, všichni jste moje děti, mám vás ráda, jsem vaše matka."
Něco mě na tom, co povídala, nebo, jak to povídala, hodně odpuzovalo. Pozoroval jsem její pláčem naběhlý obličej, když se mi náhle rozbřesklo. "Proboha, ona je opilá."
*
Uběhlo několik dní, vyplněné nákupem oblečení, zápisem do školy v nedalekém městečku, návštěvami u různých lidí, provázené stejnou větou: "Tak to je náš syn Svatik, už u nás bude natrvalo."
Zanedlouho jsem poznal dalšího bratra, byl starší a nevlastní, pracoval jako zedník a bydlel někde na ubytovně. Jmenoval se Petr.
Vpadl do domku jako velká voda. Velký chlap, černé vlasy upravené a lá Presley, na sobě měl černé manšestráky a černou koženkovou bundu. Na nohou nablýskané černé lakovky. Na tváři přátelský úsměv.
"Dobrý den vespolek, Maňo," ..máma se jmenovala Marie a Petr ji oslovoval Maňo, " mám hlad, že bych po sobě i hovno sežral."
Jeho příchod mě šokoval, ohromeně jsem na něj zíral se svěšenou bradou. Když mě uviděl, na celý dům se rozesmál. Plácl mě po zádech a prohodil:
"Ahoj dacane, zřejmě budeš Svatin." Podal mi ruku lopatu, pevně mi moji stiskl a dodal: "až ti brada spadne na zem, rychle si ji ukliď, nebo ti ji Rena sežere."
"Tebe budu mít asi rád," proběhlo mně hlavou. Po dlouhé době jsem se uvolněně usmál.
Můj další brácha.
Dny ubíhaly, byly prázdniny, takže jsme byli s Kamilem často sami doma. Otec chodil do JZD a máma na brigádu do nějaké pekárny. Domů nosila čerstvý, ještě teplý chléb a rohlíky. Já si zvykal na jakýsi zavedený domácí řád.
Jednoho dne jsem si ale měl rychle uvědomit, že člen rodiny na plný úvazek nejsem. Měl se o to postarat Kamil, můj mladší brácha.
Rodiče jej v mnoha věcech zvýhodňovali, nevadilo mi to, je přece malej, říkal jsem si. Ten den si Kamil ošklivě rozbil loket pravé ruky, rodiče nebyli doma, tak jsem tu ránu ošetřil jak se dalo. Večer, když se rodiče vrátili domů, jim Kamil se srdcervoucím pláčem vyprávěl, jak jsem jej surově zmlátil. Nevěřil jsem vlastním očím. "Co to proboha mele za nesmysly."
Již dříve jsem si všiml, že Kamilovi značně vadí moje přítomnost doma, ale ani ve snu bych se od něj nenadál takové podlosti. Prostě jsem nemohl uvěřit, že je člověk něčeho takového schopen. Bohužel byl schopen, a jak mistrně nešetřil detaily.
Tehdy jsem ještě od otce nářez nedostal, ale velmi důrazně mi připomněl, odkud jsem a že se TAM můžu velmi rychle vrátit. Velmi mě zarmoutilo a trochu i udivilo, že rodiče ani na okamžik nepřipustili, že by si Kamil mohl vymýšlet.
Utekl jsem na půdu. Nemohl jsem dýchat, dusil jsem se, všechno mě pálilo. Svět se zhroutil. Martičko, co mám dělat? Poraďte mi. Proti takové nenávisti vlastního bratra jsem bezmocný, neumím oplácet stejnou mincí.
"Vím, že tě Kamil nemá rád, jsi vetřelec v jeho světě. Vím, že ti už dříve ubližoval, přehlížel jsi to, myslel sis, že to tak má být, je přece malej, jak všichni říkali." Ano, toto by mi určitě řekla.
*
Nevadilo mi plnit úkoly, které mi otec uložil, umývat nádobí, tahat vodu ze studny, nosit ji v kýblu do kuchyně, čistit kotce králíkům, sekat pro ně lucerku, nasypat slepicím, pomáhat ve vinohradu, sklízet ovoce atd., hodně jsem se u toho naučil. Ale Kamilův posměch, který mě u toho provázel, ten byl strašný. Využil každou příležitost k tomu, aby mně mohl nějak ublížit. Hodně mě nenáviděl.
Promluvit si s ním nemělo žádný smysl, kdykoliv jsem se k němu přiblížil, rozezněla se jeho fistule: "Tatííí, Svaťa mě chce zmlátíít." A já se otce bál, strašně jsem se ho bál.
Jednou v noci mě probudil hluk, vycházející z kuchyně. Posvítil jsem baterkou na otoman u kamen, Kamil opět spal u mámy v zadním pokoji. Hodiny ukazovaly půl jedné. Ozvala se tlumená rána. Hlasité výkřiky, pláč. "Proboha, co se to děje?" Vstal jsem a šel ke dveřím. Rozeznal jsem otcův hlas. "Ty děvko špinavá, se tady kurvíš s dětma u prdele? Co tady dělal ten vometák?" Další rána, zapraskalo dřevo. Pláč přešel do dávivého kašle. "Dobře ti tak, nedáš si pokoj, sotva vytáhnu paty z baráku, musíš..." Táta bije mámu. Vrátil jsem se do postele. Hlasy pomalu utichly. Něco se v noci stalo a táta bije mámu, honilo se mi hlavou.
Ráno se mně v kuchyni naskytl strašlivý pohled.
Máma měla na obličeji několik modřin, a na obou rukou měla na předloktí obrovské modré koláče. O kamna se opírala zlomená hůl, kterou otec používal při chůzi. Nepořádek, na stole a na podlaze rozlité víno, všude se válely nedopalky cigaret.
Odpoledne byla máma pryč.