Mlha zapomnění.

Usmál jsem se. To znám, to mi každé ráno říkal, říkala…., maminka.
Obtížně jsem si vybavil její obličej.
Zacvakaly bočnice na postelích.
„No tak, Péťo, Honzíku, vstávat!“
„Petře, ty ses zase počůral,“ ozvalo se přísně.
„Že jsi nebyl večer na záchodě, každej den vám to opakuju,“
S lamentováním svlékla Petrovu postýlku.
„Sváťo, ty nebudeš vstávat?“ sklonila se ke mně a stáhla bočnici.
Pohladila mě po vlasech.
„Zase jsi v noci tolik plakal.“
Sáhla mi na čelo.
Vzdychla a odešla k jiné postýlce.
Kde se najednou vzala ta mlha?
Pomalu jsem vstal z postýlky.
Nohy jsem neviděl.
V dálce se objevilo několik postav. Divoce rozhazovaly rukama.
Tlumeně ke mně dolehlo:
„To jste mu nadělili k narozeninám pěknej dárek, to vám teda řeknu.“
„Komu patří ten hlas?“ pomyslel jsem si.
„Strčíte ho do kojeňáku jako nějakýho parchanta,“ pokračoval.
„My jsme ho tam nestrčili, sebrali nám ho,“ ozval se druhý hlas tiše.
Tento hlas přece znám,
„…vlaštovka už celý dům…,“
vždyť je to maminka.
Natáhl jsem před sebe ruku.
Vzrušením se mi rozbušilo srdíčko.
„Sebrali vám ho..., vždyť jste byli oba dva věčně v prdeli, kluk běhal nahatej po vesnici a kdyby mu sousedky nedaly najíst….“
Hlas zeslábl, postavy zmizely.
Mlha pomalu řídla.
Teta vesele vstoupila do pokoje.
„Děti, vstávat. Už je bílý den, bílý jako křída, vlaštovka už celý dům, třikrát oblítala.“
Usmál jsem se. To znám, to mi každé ráno říkal, říkala…., kdo mi to říkal?
.....
Nevzpomněl jsem si.
Zacvakaly bočnice na postelích.