Lepší děcák domova?

Někdo mě zvedl a odnášel pryč. Asi jsem omdlel. "Proč jsi ho proboha mlátil?" zaslechl jsem. "Ukradl peníze, a ještě mi do očí lhal, že je ztratil. Nejdříve Kamil, teď tohle, říkal jsem, že mu nemůžeme věřit. Pořád je duchem někde v prdeli, schovává se na slámě, práci kloudně neudělá, pěkně ho tam vychovali."

"Martičko, slyšíš? Přece víš, že jsem nic neukradl."
"Obávám se, že si tvůj otec myslí opak." řekla(by) Martička.
"Tak co, jak je dacane?" Ležel jsem v posteli ke mně se skláněl Petr. "Jo, dobrý, akorát nějak neslyším na ucho." Později lékař zjistil, že mi praskl bubínek.
"Petře, já jsem ty peníze opravdu neukradl," zašeptal jsem.
"Když to říkáš."
"Teď lež, my jdeme s tátou poklízet."
Zastesklo se mi po domově, po dětském domově. I tam jsem byl bit, hodně bit. Nejvíce od starších kluků, když jsem odmítal plnit jejich nesmyslné a ponižující úkoly. Byl jsem bit od vychovatelek, od správce, od kluků z vesnice. Ale nebolelo to tolik jako dnes. Tam bolest zkrátka byla, čekali jsme ji, byli jsme na ni připraveni. Byla důsledkem opačného chování. Nespravedlnost jsme nepociťovali. Byli jsme přesvědčeni, že to tak má být, jsme přece z děcáku.
*
Máma se ještě nevrátila.
Prázdniny skončily. Šli jsme do školy. Kamil ve vesnici, já s otcem školním autobusem do města. Těšil jsem se. Třída mě přijala se směsicí zvědavosti, nedůvěry a nadřazenosti starších mazáků. Ihned jsem se rozhodl, že jim ukážu. Ve škole jsem byl v Budkově dobrý, velmi dobrý. Když jsem se po několika týdnech pohodlně usadil na postě skoroprimuse třídy, zvolnil jsem. A do třídy jsem "zapadl". Měl jsem přece v uplatnění jednotlivce v kolektivu velké zkušenosti. Plně "zapadnout" se mi však nepodařilo. Jelikož jsem nedostával žádné peníze na školní mimoškolní akce, mléko, výlety, zájezdy aj., spolužáci mě mimoděk tlačili na okraj kolektivu tím, že mnou kvůli naší chudobě trochu pohrdali, nezazlíval jsem jim to, nemohli za to, bylo to povětšinou nad jejich možnosti chápání.
Ale nebudu předbíhat.
Když jsem se jednoho dne vrátil ze školy domů, byl náš dům vzhůru nohama. Uvnitř vyhrávala dechovka: "Už se ten tálinskej rybník nahání...." Na dvoře stálo něčí auto. Z kuchyně se ozývaly hlasy. Veselé hlasy. Kdo to je? To už jsem slyšel hlas mámy: "..tak pojď ty kluku zlatá, tolik se mi po tobě stýskalo." Máma? Ona se vrátila? Okamžitě se mi ulevilo, konec otročení. V kuchyni, kromě mámy, seděl starší usměvavý muž, kouřil dýmku a zkoumavě si mě prohlížel. Seděl tam i táta. Kamil byl ten den po škole.
Máma mě objala a dala mi pusu na tvář. Ucítil jsem víno. No jasně.
"Svatiku, tohle je tvůj bratr Jan," řekla a Jan mi podal ruku. Později jsem se dozvěděl, že je to nejstarší syn táty z jeho prvního manželství, je ženatý a máma byla celou dobu u jeho rodiny.
"Dobrý den," řekl jsem. "Ahoj," odvětil Jan.
Takže další brácha. Z neznámého důvodu ve mně však velký zájem nevzbudil.
V kuchyni vládla přátelská atmosféra, nebylo znát, že máma tady nebyla, že před několika týdny utekla. Trochu mě to mátlo.
Dny a týdny ubíhaly, vše se vrátilo do dřívějších kolejí, už jsme neměli ke svačině pořád chleba s kunerolem, objevil se i párek, nebo paštika.
Ó bože, jak neměl mít tento klid dlouhého trvání.
Ten den jsem se vrátil ze školy, nikdo doma nebyl, máma opět chodila do pekárny. Měl jsem velký hlad. Ve škole jsem na obědy nechodil, dle táty: "..za ty blafy by to byly vyhozené peníze z okna," doma je vždy něco k jídlu.
Ale ten den doma nic k jídlu nebylo, tedy kromě olomouckých tvarůžek ve špajzu, které měl otec připravené na druhý den do práce k svačině. Snad se nic nestane, když si kolečko sním. Ukrojím si k tomu chleba, bude bašta. Tvarůžky jsem miloval. Nakonec jsem snědl kolečka dvě.
Zítra jsme měli ve škole psát dvě písemky, zavřel jsem se do pokoje a bifloval.
Když jsem se asi dvě hodiny učil, zaslechl jsem hlasité nadávky. Otec něco mámě, která se právě vrátila z práce, rozčileně vysvětloval. Rozlétly se dveře, v nich stál otec a držel tvarůžky. "A sakra, bude malér," pomyslel jsem si. A byl.
"Tys mi je sežral?" zeptal se. "Měl jsem hlad, doma nic nebylo," připustil jsem. "Tak si je sežer celý!! Jasně jsem řek, že je mám na svačinu" zařval, přiskočil ke mně a nacpal mi je i s celofánem do pusy. Utřel si ruce do listů v sešitě, hlasitě práskl dveřmi a odešel.
Zkoprnělý jsem stál a bál se pohnout. Nic, vůbec nic jsem nechápal. Duši jsem měl prázdnou. V hlavě mi bušilo: pryč, pryč, pryč.
Tvarůžky s plesknutím dopadly na podlahu.