Kdyby se ty děti nenarodily, bylo by jim lépe.

Vrátil jsem se domů. Nikdo mi nenadával, kromě neomluvených hodin ve škole, jakoby se nic nestalo. Táta a Kamil si mě nevšímali, máma jen vzdychala. Jen Péťa mě někdy slovem a rukou pohladil.

Dny ubíhaly, nastala zima. Ten rok napadlo spousta sněhu. Bavilo mě ráno prohazovat cestičku od vrátek k silnici. Když otec nebyl doma, pouštěl jsem Renu z řetězu a v nahrabaném sněhu jsme si hráli. Někdy jsem kvůli tomu zmeškal autobus. Následoval přespolní běh do školy. Ale nevadilo mi to.
Ve škole jsme se připravovali na vánoce. Protože jsem hezky maloval, učitelka mě poprosila o výrobu kulis na vánoční besídku. Důležitě jsem souhlasil, bylo příjemné být potřebný. Týden před Vánocemi jsem chodil do sousední třídy, protože naše třída byla na lyžařském výcviku v Beskydech.
Ten den, když skončila škola a já spěchal na autobus, přidala se ke mně Anina, holka ze třídy. "Svaťo, proč jsi nejel z vaší třídou na lyžák?" zeptala se.
"No, jak jsem říkal ve třídě, kvůli noze, lyžák mně zakázala doktorka." odvětil jsem.
"Ale vždyť chodíš normálně," pokračovala Anina.
"Kluci ve třídě říkali, že to je proto, že jste chudí."
Zastavil jsem se, přestože byl autobus už na zastávce.
Pohlédl jsem na Aninu. "Doktorka říkala, že nesmím nohu namáhat, jinak o ni přijdu, a dej mi laskavě pokoj, slyšíš?" Rozběhl jsem se k autobusu.
"To víš že jo, budu ti vyprávět, co mi otec řekl, když jsem ho o peníze na hory poprosil," pomyslel jsem si.
Jak (ne)snadné je lhát. Autobus mi ujel.
Do štědrého dne chybělo několik dní. Celý dům voněl rozemletým anýzem. Máma pekla perníčky, a mně dovolila, abych je zdobil cukrovou pěnou. Když jsem zdobil třetí plech, najednou se tiše zeptala: "Svaťo, máš mě rád?" Ruce se mi zastavily. Tuto otázku jsem čekal, četl jsem o tom, lidi se na to ptají. Představoval jsem si, jak bych odpovídal. Ale teď jsem žádná slova nalézt nemohl. Cítil jsem lítost, respekt, úctu, kterou si jistě všechny maminky zaslouží, ale lásku jsem necítil. Lásku v takové podobě, jak jsem o ní tak rád četl v knížkách paní Kutinové.(Amálie Kutinová, poznámka autora)
Ticho se prodlužovalo.
Kdysi jsem četl že lidé potřebují lásku, obzvlášť, když si ji nezaslouží.
Najednou jsem se rozhodl.
"Mám." odpověděl jsem.
Vzala mě za ruku, cítil jsem, jak se třese. "Bože, odpusť mi," zašeptala a prudce mě přitiskla k sobě. Srdce jí rychle tlouklo, přerývaně dýchala. Rychle mě pustila a vyběhla z kuchyně ven. Zamyšleně jsem dokončoval cukroví.
Ten večer jsem nemohl usnout. Venku zuřila vichřice. Převalování sem a tam nebralo konce. Spánek nepřicházel. Cosi mě přimělo abych vstal. Roztřásla mě zima a taky strach. "Venku je asi padesát pod nulou," pomyslel jsem si. Za dveřmi kňučela Rena. "Je jí zima, vezmu ji k sobě," napadlo mě.
Ledový vzduch mě udeřil do tváře. Rena se mi okamžitě přimkla k nohám. Najednou ke mně závan vichru donesl pláč. Přicházel od sklepa.
"Kdo to tam...," znovu jsem se zaposlouchal. Nebylo pochyb, ve sklepě někdo plakal. "Že by máma?" blesklo mi hlavou.
"Sklep, sudy s vínem...," dostal jsem zlé tušení. Přitiskl jsem si košili pevněji k tělu a opatrně se vydal ke sklepu. Sestoupil jsem po schodech dolů.
Ve sklepě, slabě ozářeném žárovkou u stropu, seděla máma. Zády ke mně, na malé trojnožce, kývala se dopředu a dozadu. Naříkala a něco plačtivým hlasem povídala. Ze sudu visela gumová hadička, všude bylo cítit víno.
Uslyšel jsem: "Proč ses jen narodil, já jsem to takhle nechtěla." Opřel jsem se zády o zeď. "Ty pořád, nech si to, nech si to. Vidíš jak to dopadlo, hajzle jeden, hlavně že sis užil, co?" z pláče přešla do smíchu. Ve sklepě nikdo jiný nebyl, máma blouznila. Kdo se neměl narodit? Usilovně jsem přemýšlel. Najednou na mě dolehlo strašlivé poznání. Sesunul jsem se po zdi dolů. "Já jsem se neměl narodit."
Všechno ve mně se bránilo tomu uvěřit. Neměl jsem se narodit, jsem nechtěný, jsem navíc, jsem zrůda. Nehnutě jsem civěl do zdi přede mnou. Milosrdné slzy nepřicházely.
Najednou se mi vybavil den v dětském domově, kdy za některými dětmi přijeli rodiče. Ostatní děti měly tváře přitisknuté k mřížím okna a hltaly každičký detail těchto návštěv. Tehdy jsem, jako malé dítě, nechtěně a náhodou slyšel starou kuchařku, jak se slzami v očích, při pohledu na děti za mřížemi řekla: "Kdyby se ty děti nenarodily, bylo by jim lépe." Vůbec jsem jí tehdy nerozuměl.
Tuto noc jsem už neusnul.