Kamaráde, kde jsi?

Dny ubíhaly. Večer jsem ostražitě usínal, ale vše nasvědčovalo tomu, že na mě velcí kluci zapomněli. Nezapomněli, vykašlali se na mě. „Říkali, že jsi nějakej divnej,“ sdělil mi vševědoucí Toník. Oddechl jsem si. Ať si to říkají.

„Dnes jdeme do kina,“ dodal Toník s tajemným úsměvem.
„Akorát nevím, co dávají,“ řekl přemýšlivě.
„Kam?“ odvětil jsem nechápavě.
„No, kam, na pohádku přece.“
„Tys nebyl nikdy v kině?“ dodal.
„Nebyl.“
„To je v divadle, je tam pan správce a ten ty pohádky pouští, víš?“ vysvětloval Toník.
„Na mašince,“ doplnil. „Po obědě uvidíš.“
Byla pohádka o Perníkové chaloupce. Moc se mi to líbilo. Kino jsem si okamžitě zamiloval.
Pan správce vytáhl z dlouhé krabice bílé plátno.
Několikrát plátno „zajelo“ zpátky do krabice. Bylo to legrační zvláště, když se správce naoko zlobil.
Všude bylo plno dětí. Pokřikovaly na sebe, smály se a byly šťastné.
Já byl také šťastný. I Mirku jsem zahlédl. Zamávala mi. Smála se. Také byla šťastná.
Tehdy jsem poprvé spokojeně usnul bez chmurného pocitu zítřejšího probuzení.
Zítra jdeme poprvé do školy.
Všude vládla zvláštní, sváteční nálada. Byli jsme nezvykle tiší. Pohrouženi do sebe, přemýšleli jsme o tom, co nám škola přinese.
Doposud jsme o ní jen slyšeli. Dumali nad tím, proč na ni starší děti nadávají.
A také nám nešlo do hlavy, proč byly některé děti, za školu trestány.
Neobyčejnost této události potvrdily nové šaty, které jsme ve skladu vyfasovali.
Stále jsem chodil kontrolovat svoji skříňku, zda tam šaty jsou. Pohladil úhledně srovnaný komínek, a hele, límeček košile je na křivo. Opravil jsem límeček, opatrně zavřel dvířka a opřel se zády o ně.
„Pane Vítku, Boženko, zítra jdu do školy,“ zašeptal jsem.
Ucítil jsem velikou touhu někomu se svěřit. Někomu, kdo mě bude poslouchat, koho budu mít rád. Někomu, kdo bude mít rád i mě.
Přes tušení dobrých věcí příštích, jsem posmutněl. Jak moc mi chybí, mít někoho rád.
„Jak moc mi chybí kamarád,“ jasně mi prolétlo hlavou.
„Budeme se kamarádit?“
„Chceš být můj kamarád?“
„Chci být tvůj kamarád!“
Často zaznívalo mezi dětmi, ale proč skoro nikdy kamarádství nevydrželo? Co se musí udělat, aby kamarád neodešel, aby zůstal? Proč se všichni potom na sebe tak hněvají?
Večer v posteli mě napadlo, zda by mohl být můj kamarád Toník. Přemýšlel jsem.
Najednou mi hlavou proběhla vzpomínka na jednu hru, kterou jsme nedávno v učebně hráli.
Ve hře jsme měli nakreslit, jak bychom potrestali děti, které vychovatelku zlobí.
Toník seděl vedle mě. Když jsme odevzdávali své výkresy, zahlédl jsem jeho obrázek.
Byl na něm panáček s bičem v ruce. Ten bič byl na konci červený.
„Toník můj kamarád nebude!“ rozhodl jsem se.
Jdeme do školy.
V zámeckém parku, kousek od domova, stály malé domečky. Tam byla naše škola. V zástupu, ve dvojicích, jsme přišli před školu, kde nás čekala přísná paní s panem ředitelem domova.
Rozdělili nás do tříd.
Byl jsem ve třídě 1B.
Ve třídě byly dřevěné lavice, před nimi stůl a židle. Na stěně visela černá tabule.
Na každé lavici ležel sešit, ořezané tužky, guma a knížka. Tužky pěkně voněly dřevem. I guma voněla. Pohlédl jsem kriticky na ruce. Ne, na knížku raději sahat nebudu.
Když jsme se usadili, zazněl zvonek. Do třídy vešel pan ředitel a jiná paní. Přivítali nás a popřáli vše dobré.
Paní byla naše učitelka.
Začala škola.
Učitelka otevřela velkou knihu, volala jména a my říkali, „zde“.
Najednou se ozvalo, „zděs“.
Otočili jsme se, toto nezvyklé slůvko zaznělo z poslední lavice, kde seděl pihovatý kluk s modrýma očima. Jmenoval se Váňa.
Paní učitelka nám řekla, že Váňa pochází ze země, která se jmenuje Sovětský Svaz.
„Kdo to je?“ přemítal jsem.
„V naší skupině není.“
O hodně později jsem se dozvěděl, že přijel do domova teprve nedávno a že ztratil oba rodiče při vlakovém neštěstí.
První den ve škole jsme se ještě neučili. Jen jsme si povídali a tak.
Paní učitelka se mi líbila. Její hlas byl klidný a přátelský. Říkala mi Svátiku. Do školy budu chodit rád, rozhodl jsem se.
*
Váňu zařadili do naší skupiny.
Odpoledne jsme si v besedě s vychovatelkou povídali o našem prvním dni ve škole.
Přišla řada i na Váňu. Postavil se a mlčel.
„No tak, Váňo, jak se ti líbilo ve škole?“ zeptala se vychovatelka.
Váňa mlčel dále.
„Váňo, slyšíš?“
„Všichni čekáme,“ ozvalo se přísně.
„Já něchačů govoríť,“ řekl najednou Váňa.
„Tak se posaď, prosit se tě nebudeme, že ne děti!“ řekla po chvíli vychovatelka.
Děti souhlasně přitakávaly.
S lítostí jsem na něj pohlédl.
Váňa svěsil hlavu, v očích se mu zaleskly slzy.
Jedna mu pomalu tekla po nose, zatřpytila se v odpoledním slunci a rozstříkla se o parkety. „Je mu smutno,“ odtušil jsem.
Uchopil jsem jej za ruku a stiskl. Nechal mi ji. Tiše se třásla.
K večeři jsme měli párky s hořčicí.
Váňa mi párek přinesl do postele.
„Kousej, Sváťa, já němóžeť“ a zmizel ve tmě.
„Možná už kamaráda hledat nemusím,“ prolétlo mi hlavou.
Usmál jsem se.