Jak jsem se nestal milionářem

Trochu nostalgie… dnes je to přesně deset let od doby, kdy jsem byl vybrán do televizní soutěže Chcete se stát milionářem. Poprvé jsem tuto sugestivní reklamu televize Nova na nový soutěžní pořad v přímém přenosu spatřil na podzim v roce 1999. Herec Vladimír Čech ležel na velké hromadě kovových mincí, usmíval se a charizmatickým hlasem lákal diváky do vědomostní soutěže. Vůbec na něm nebylo vidět, že by ho kovová postel z českých korunek nějak tlačila.

Kolik v té hromadě asi je? Snad každý si tuto otázku tehdy položil. Mě nevyjímaje.

Proč v názvu soutěže není na konci otazník. Na druhou stranu, kdo by nechtěl být milionářem? Pan Vladimír Železný, generální ředitel televize Nova si zřejmě myslel, že nikdo. Také mě nevyjímaje.

Na webových stránkách televize jsem si o soutěži prostudoval všechny informace, včetně pravidel a hlavně popisu způsobu, jak se do soutěže přihlásit. Cena 79 Kč za minutu telefonického rozhovoru s Novou se mi zdála vysoká, proti miliónům ale neobstála. Rozhodnutí, stát se boháčem, sílilo každou informací, kterou jsem o soutěži přečetl. O svých vědomostech jsem nepochyboval. V přehledu pořadů jsem zjistil, kdy budou pořad vysílat. Není nad přímé informace, říkal jsem si.

Deset soutěžících u malých stolečků s tlačítky se divákům představilo a soutěž mohla začít. Vlastně ne, ještě vybrat jednoho z těch deseti, všichni se přece do krásného křesla před Vladimírem Čechem nevejdou, to dá rozum. K tomu sloužil takzvaný rozstřel. Zazněly čtyři jednoduché otázky, a odpovědi na ně se měly seřadit vzestupně.

„A vítězem rozstřelu se stává: Jan Novák,“ hlasitě zvolal pan Čech.

Na velké tabuli u toho jména svítil čas: 4,35 vteřin.

Ani jsem nedýchal. Proboha, co to bylo? Nestačil jsem v duchu zařadit ani první odpověď a byl konec rozstřelu. Moje cesta za milióny dostala první vážnou trhlinu. Tohle přece nemůžu nikdy stihnout. To nebyla rychlost, to byla blesková rychlost, uvažoval jsem rozladěně. Trochu mě uklidnilo to, že otázky k druhému záchytnému bodu na částce 320000 Kč, nebyly nijak obtížné. Dál se tehdy pan Novák nedostal. Ale ten rozstřel, to je teda síla.

Přesto mě to od úmyslu stát se milionářem neodradilo. Doma jsem si vytvořil obsáhlou databázi jednoduchých otázek a poprosil manželku o spolupráci. Když jsem jí vysvětlil můj úmysl s milióny, souhlasila a tak jsme začali trénovat. Hodiny a hodiny jsem klepal na čtyři předkreslená tlačítka a enter. Žena měřila čas. Prsty jsem měl naběhlé, manželka ochraptěla a já stále trénoval.

Po několika dnech tohoto tréninku, s chladivými obklady na prstech, jsem začal pečlivě a rozvážně sbírat informace encyklopedického charakteru. A to z oblastí, na které mě naváděly další a další přímé přenosy ze soutěže.

Když uběhlo několik týdnů, když jsem při milování s manželkou polohlasně přeříkával státy Spojených Arabských Emirátů, rychle jsem studium všeobsažných informací raději ukončil. Čas uzrál, byl jsem připraven.

…

Hlas pana Čecha mi v telefonu položil jednoduchou otázku a oznámil, že jsem byl zařazen do denního slosování o účast v soutěži ve studiu. A že rozhovor nebude stát víc jak 79 korun. Hm, jeden hovor, to je nic, vzhledem k jistě velkému počtu zájemců o milióny. Zavolal jsem do Novy ještě jednou. A za chvíli opět. Nakonec jsem to zaokrouhlil na rovných deset hovorů. Při pomyšlení na příští účet za telefon se mi udělalo lehce nevolno.

Na druhý den zazvonil telefon. Ruce se mi roztřásly.

„Dobrý den,“ ozval se ženský hlas, „tady televize Nova. Byl jste vylosován počítačem a já vám nyní položím pět otázek. Když na ně správně odpovíte, budete za čtrnáct dní pozván do studia, kde budete mít možnost soutěžit s Vladimírem Čechem. Souhlasíte? Jste připraven?“

Připraven jsem byl, schopný méně, naštěstí byly otázky jednoduché, takže mě do studia k panu Čechovi pozvali. Jen jsem neměl mít na sobě věci s reklamou a pro případ účasti ve více kolech, jednu košili nebo mikinu navíc. A taky se mnou vyplnili dotazník, aby pan Čech věděl, jak se jmenuju a tak.

Tu noc se mi zdálo o Toyotě, moc se mi tehdy líbila.

A bylo to tady, jel jsem do televize. Byl březen, rok 2000. Doprovázela mě manželka s tchýní. Přestože mi žena slíbila, že to nikomu neřekne, měl jsem pocit, že o tom ví celá republika. Celý večer a ráno zvonil telefon. Dokonce byla na záznamníku první žádost o půjčku. A hned na přestavbu baráku. Kdybych jako tento, vyhrál.

Před produkcí pořadu již stálo devět soutěžících. Vlastně jedenáct. S náhradníky. Já byl poslední, dvanáctý.

Po sepsání smlouvy, kde mimo jiné chtěli i můj účet, na který mají peníze poslat, jsme odešli do studia. Tam se nás ujala paní, která nám všechno vysvětlila. Abychom při vlastní soutěži nezmatkovali a tak. A přišel pan Čech, který nám vysvětlil, že si dáme několik cvičných rozstřelů, abychom se naučili k němu chodit a usednout do horkého křesla.

První rozstřel jsem vyhrál. Čas 5,90. Vyhrál jsem i druhý rozstřel. Po třetí vyhrané zkoušce mě odpojili, aby se i ostatní naučili chodit k panu Čechovi.

Nemohl jsem si nevšimnout nenávistných pohledů ostatních soutěžících. Ta tam byla předchozí srdečnost a dobrá nálada. Pokrčil jsem rameny.

Nevelké hlediště pomalu zaplnili diváci. Vyslechli krátkou instruktáž o tleskání a také žádost, aby nám nijak nenapovídali. Zazněla znělka pořadu a na kruhové pódium svižně vstoupil Vladimír Čech. Přivítal ho hlasitý a dlouhý potlesk.

Dodnes netuším jak, ale ostrý rozstřel jsem vyhrál za 4, 20 vteřiny. Srdce divoce tlouklo, rozhlédl jsem se. Ještě že lidské pohledy neumí zabíjet.

Když dozněla slova pana Čecha, který oznamoval moje jméno, rozklepala se mi kolena. Zřetelně jsem uslyšel tlumený zvuk jemně zabouchnutých, předních dveří úplně nové Toyoty. I slabý, krátký tlak v uších, který při tom vznikl. Všichni mi gratulovali, soutěžící ne.Po krátké přestávce měla začít vlastní soutěž. Nikam mě nepustili, i na záchod jsem šel s doprovodem. Prý kvůli bezpečnosti. Akorát jsem nevěděl čí, nebo čeho. Nasadili mi krabičku a připnuli mikrofon. Tréma vyrostla do obludných rozměrů.

Přes první záchytný bod, na sumě deseti tisíc, jsem se dostal celkem snadno. Postupně jsem ale zjišťoval, že není vůbec jednoduché, vzpomenout si i na triviální odpovědi. To, že mi pan Čech sdělil, že se na nás kouká asi jeden a půl milionu diváků, mě sice potěšilo, ale nepomohlo. S každou další odpovědí se tlumený zvuk dveří nové Toyoty pomalu měnil na velmi slabý zvuk dveří u škodovky. Ojeté.
Dvacet tisíc mi zajistila správná odpověď na otázku, kde žije pes dingo. Znepokojeně jsem si uvědomil, že všechny nabyté znalosti jsou až příliš hluboko uloženy v mé paměti. Bylo velmi těžké na ně dosáhnout. Červené světlo u kamery číslo jedna mě děsně rozčilovalo. Blik…
Nečekaně velkou práci mi dala otázka, které divadlo založil pan Voskovec a pan Werich. Co se děje? Vždyť jsem toto, bezpečně věděl. Mezi lopatkami mi stékal tenký pramínek potu. Nešlo mi do hlavy, proč bylo doma u televize tak snadné na otázky odpovídat.

Na otázku, jak se jmenoval kůň Čingischána, jsem vyplýtval dvě nápovědy. Snad zbude na dluhy, pomyslel jsem si mrzutě. V zátylku jsem cítil palčivý pohled mé ženy. I tchýně.

Které státy nepatří do Evropské Unie, mi pomohla rozeznat poslední nápověda. Utrpení dosáhlo vrcholu.

Nakonec jsem soutěž ukončil u desáté otázky. No schválně. Co je to broderie?  Že je to výšivka na pánském saku, jsem ani náhodou nevěděl. Nevěděl to ani pan Čech.

Hezky mi pogratuloval, předal velký, symbolický šek s uvedenou výší výhry a byl konec. V zákulisí jsem dle předchozích instrukcí šek vrátil paní produkční.

Vyhrál jsem 160000 Kč. Vlastně ne tak úplně. Ve smlouvě stálo, že výhra podléhá dani, která činila dvacet procent.

…

Pomalu jsem upíjel pivo v barrandovské restauraci. Manželka a tchýně hlasitě rozebíraly důvody proč jsem na milióny nedosáhl, ale to mi nevadilo. Vadilo mi, že jsem si nemohl vzpomenout na moderátora soutěžního pořadu Risk.

…Jan Rosák, přece jsem si vzpomněl.