Jak jsem se (ne)stal informátorem StB.

Když jsem se v 70 letech, minulého století, po složení maturitní zkoušky kriticky sám sebe zeptal, zda mi již dosažené vzdělání stačí, odpověď zněla, že nestačí. „Normalizace potřebuje vzdělanou inteligenci,“ vzpomněl jsem si na všemediální, denní volání našich vládních představitelů k lidem. „Patřím k lidu? Patřím, budu tedy dále vzdělávat svoji inteligenci.“

„Ale není to jednoduché kámo, hodně lidí na vejšku nepustili, velkej zájem a tak,“ varoval mě kamarád ze střední, když jsme seděli v oblíbené hospůdce U Hanyse.
„Oni ho pustí, střední zvládl za jedna, minulost žádná, promiň kámo, rodiče nemá, ženatý není, takový mají nejradějc,“ mudroval hostinský Hanys a praštil před nás dalšími půllitry s pivem.
„No, šanci má, neříkám,“ pokračoval kamarád.
„Takový týpky, jako je tvůj kámoš, promiň kámo, oni přímo vyhledávaj,“ vedl svou Hanys.
„Nasazujou se do akce celý, nemaj co ztratit, na ničem jim nezáleží, a když jim pořádně vymyjou mozek, ideální matroš,“ mlaskl Hanys a já se zalekl, kdo tu bude obsluhovat, za tohle ho přece musí zavřít, jestli ho někdo udá.
„A neboj, na svý sou oni dobrý, a o mě se nestrachuj, mám na hlavu papíry, můžou mi akorát…,“ viděl mi do hlavy Hanys.
Hanys měl pravdu, na vysokou školu mě přijali.
Vzdělávání mé lidové inteligence začalo.
Ale ne, ještě se stalo něco jiného.
Když jsem se ubytoval na strahovské koleji a stačil poznat klub 007, přišla za mnou první návštěva.
Vlastně byli dva. A představili se jako soudruzi s hodností kapitána.
I mně řekli soudruhu.
V duchu jsem se usmál. Ještě mi nikdo neřekl soudruhu. Vždy to bylo naopak.
„Ale kdo jste soudruzi?“ běželo mi hlavou.
„Vidím, že už ses zabydlel, přizpůsobil prostředí, “ řekl familiárně starší soudruh kapitán.
Mladší něco soustředěně pozoroval za oknem.
Přikývl jsem.
„Já věděl, že adaptace ti nebude dělat potíže,“ pokračoval.
„Ty máš ale slovník kapitáne, ale počkat, jak věděl, co věděl?“
„Abys rozuměl, dostal jsi od nás doporučení k přijetí na školu,“ viděl mi i on do hlavy.
„Od nás? Od koho?“ přemýšlel jsem v duchu.
„Pracujeme pro složku, která má zájem na bezchybném chodu života studentů na koleji a tebe jsme si vytipovali, jako možného spolupracovníka složky, jako spojku mezi studenty a námi,“ zodpověděl starší kapitán moji nevyslovenou otázku.
„A protože spolupracovník složky nesmí být dle stanov nestraník, donesli jsme se soudruhem i přihlášku do strany, samozřejmě do Komunistické strany,“ zjevně spokojen se svým proslovem se na mě od okna obrátil mladší soudruh.
„Ani se mě nezeptali, jestli chci vůbec něco, nebo někoho spojovat, a hned přihláška do strany?“
Moje znepokojení bylo zřejmé, viditelné, ale mladší kapitán si to vyložil po svém.
„Nemusíš mít obavy, celé dva roky budeš takovým, jako by čekatelem, budeš zjišťovat výhody členství ve straně, konečně zjistíš, co je to být někam patřit, bude na tobě soudruhům záležet, budeš mít vše, cos nikdy neměl.“
„A my dva budeme tví ručitelé, povedeme tě, budeme radit, a zcela jistě společně, za dva roky, oslavíme tvé členství, dostaneš knížku a budeš plnohodnotným členem naší lidově demokratické společnosti,“ slavnostně dokončil starší kapitán.
A takové nastalo i ticho.
„No, teda…“ V hlavě se mi začínal pomalu točit kolotoč.
A nabíral rychlost.
„Samozřejmě, nemusíš se rozhodnout hned, necháme ti zde přihlášku, pořádně si vše promysli, dobře víme, jaký důležitý krok ve svém životě provedeš a jaký závazek, k straně a lidu, poneseš na bedrech,“ řekl do ticha mladší soudruh kapitán.
„A za měsíc se opět sejdeme, třeba u nás na služebně, co říkáš?“ stanovil dobu na rozmyšlení starší.
„Tak se měj hezky a studiu zdar, soudruhu,“ rozloučili se.
Ve dveřích se ještě otočili.
„A zatím všechno musí zůstat jen mezi námi, ano?“
Přikývl jsem. Stejně bych teď nic jiného nesvedl.
Kapitáni byli dávno pryč a já stále přikyvoval.
„Ty bláho, víš kdo to byl?“ ptal se řečnicky Hanys, když jsme se u něj opět sešli s kamarádem ze střední.
„Ale jó, asi vím kámo,“ odtušil jsem v duchu.
Naklonil se ke mně a polohlasně hláskoval.
„Estébáci, kámo, es-té-bá-ci!“
„No jó, estébáci, ale co teď?“ prohodil zvolna kamarád.
„Co budeš dělat?“
„Jestli chce vysokou dokončit, musí kejvnout, chceš dokončit vejšku?“ obrátil se ke mně Hanys.
„Chtěl bych ji dokončit, ale nechci být to, komunista a tak,“ odvětil jsem.
„Nó, tady babo raď, klucí,“ sedl si k nám hostinský.
Služebnu měla tato složka v Bartolomějské ulici.
Radost ze mě soudruzi kapitáni neměli. Před nimi seděl nervově labilní člověk se stálými představami o různých pokusech ukončení života, vyděsila je moje teorie aplikace ideologie strany v praxi mezi studenty, moje nevinné a bezelstné prohlášení o tom, že jsem naše společné tajemství řekl jen ve dvou hospodách vedlo k tomu, že ikdyž mě na služebnu přivezla naleštěná volha, zpátky jsem jel MHD.
„My se vám ozveme,“ řekli na rozloučenou soudruzi kapitáni.
Neozvali se, možná ale…..
Na vysoké škole jsem vydržel pět semestrů.