Dětský domov-záchrana i prokletí II

Vydal jsem knihu Dětský domov-záchrana i prokletí, toto je úryvek z druhé knihy, která je volným pokračováním první knihy a obsahuje období mého života od patnácti roků téměř do čtyřiceti.

Stará vež dolu Hlubina v Ostrave.

Martičko, dnes jsem odjel do Ostravy. Včera do Vizovic, do domova, přijel táta. Chtěl, abych s ním jel domů. Protože byl agresivní, ředitelka mě schovala do prádelny a tátovi řekla, že už v domově nejsem. Trochu mi ho bylo líto, také proto, že Kamil byl s menšími dětmi ještě na táboře ve Skřipině. Nikoho z nás, při této první návštěvě v dětském domově ve Vizovicích, táta neuviděl. Bylo mi ho líto, Martičko. Snad nás chtěl, po dlouhé době, uvidět. Snad jsme mu chyběli.

…

Seděl jsem na jedné ze čtyř nepovlečených postelí v malém pokoji. U každé postele byla malá skříňka. Šedé linoleum na podlaze, šedé vestavěné skříně. V rohu stůl a čtyři židle. I pohled z okna, na činžovní domy v dálce, byl šedý. Chtěl jsem jít na záchod. Nutně, řekl jsem v duchu někam ke dveřím. Nikdo nešel.

Když jsem se u vrátnice internátu rozloučil s vychovatelkou, která mě do Ostravy doprovázela, zmocnil se mě pocit nečekaně divoké radosti. Konec domovů, konec režimů, konec doby, kdy si někdy radost a štěstí vybíraly hodně krutou daň. Cítil jsem, že mě čeká mnoho nových věcí, noví přátelé, nový život.

V tu dobu na internátu nikdo nebyl. Všichni trávili velké prázdniny ve svých domovech. Paní, která mě i s papíry převzala od vychovatelky, mi ukázala vše potřebné k tomu, abych se ve složité spleti jednotlivých budov neztratil. Všechno bylo velké a prázdné. Ticho narušovaly jen naše kroky, které k nám někde vracely legrační ozvěnu.

„Svaťo, říkali ti tam Svaťo, že jo? Tak Svaťo, já jsem zdejší hospodářka a teď půjdeme do prvního patra, kde jsou pokoje kluků. Je tam koupelna a záchody. Měsíc budeš bydlet na pokoji sám, ale neboj se, na konci srpna kluci přijedou. Už jsi velký kluk, nebudeš se bát, viď?“

Hospodářka byla starší šedovlasá paní. Kostěné brýle, posazené na špičatém nose, dodávaly jejímu obličeji velmi přísný výraz. Za silnými skly brýlí se čile pohybovaly pichlavé oči. Fascinoval mě její drdol, který na vrcholu malé hlavy tvořil téměř dokonalou polokouli. Co pod těmi vlasy má? Přece není možné, aby takto do koule přesně držely, dumal jsem. Z nějaké komůrky na patře vytáhla bílé povlečení na postel a ručník.

„Tady je tvůj pokoj,“ řekla, když jsme se zastavili před dveřmi s číslem 13.

V duchu jsem se usmál. Co by asi na to číslo řekl Váňa? Můj ruskej kamarád z Budkova. O jeho pověrčivosti a bajkách o významu magických čísel, kolovaly po děcáku legendy.

„Jo, a na jídlo budeš chodit do hornické ubytovny, kterou ti zítra ukážu. Přes prázdniny se tady nevaří. Dnes ti donesu něco k jídlu sama,“ pokračovala hospodářka. Po nezdařeném pokusu o pohlazení mého ramena odešla. Osaměl jsem. V pokoji číslo třináct. No a teď se mi chce na záchod. Po devátém, mám, nemám jít na záchod, se na chodbě ozvaly kroky. Paní hospodářka mi přinesla jídlo.

„Tady se najez, talíř mi zítra vrátíš.“ Pokojem prolétla vůně kyselého zelí s pečeným masem. Najednou jsem dostal velký hlad.

…

Z okna pokoje bylo vidět nějaké hřiště, které se snažilo vypadat jako atletické. Trávou prorostlé rozběhové dráhy pro skok do dálky, kruh pro vrh koulí a dva pískové obdélníky, zřejmě pro skok do výšky. To všechno obepínal oválný pás, posypaný škvárou. Pohlédl jsem dál za hřiště, na šedé činžáky. Někde bzučela sekačka na trávu. Znělo to, jako když letí velkej brouk. Co kdybych šel na chvíli ven?

Ve vrátnici nikdo nebyl. No co, snad se nic nestane, když se na chvíli venku projdu, řekl jsem si. Podívám se na to hřiště.

Za internátem, kromě atletického oválu, bylo ještě jedno malé hřiště. Později jsem se dozvěděl, že na házenou. Hráli si tam dva kluci s míčem. Určitě chodili ještě do školy. Chvíli jsem je z dálky pozoroval, když tu jeden z nich zavolal mým směrem: „Chceš si s nama zakopat?“

Chvíli jsem váhal, ale přitakal jsem: „Jestli chcete?“

„Jasně že chcem, že jo cype?“

„No jó,“ odvětil druhý kluk a kopali jsme.

Co je to cyp? Honilo se mi hlavou.

Ani jsem si nevšiml, že slunce zapadlo. Stíny se ztratily úplně a míč už nebylo skoro vidět.

„Musíme valit dom, kde ty vlastně bydlíš?“

„Tady, na internátě,“ odvětil jsem.

„A proč nési doma? Všici chalani z intru valili dom.“

„Nó, valili,“ doplnil druhý kluk.

Najednou se mi silně sevřel žaludek a bodlo v krku. Ucítil jsem velkou obavu z toho, že tito kluci za chvíli odejdou a já zůstanu sám. V celém velkém internátě sám. Tyto dva kluky jsem neznal, a přesto se mi už teď po nich stýskalo.

Když odešli, chtělo se mi brečet.

Martičko, přece není možné, abych tomu tak hodně nerozuměl, co se to děje? Proč tak silně prožívám věci, které, jak jsem cítil, jsou pro ostatní lidi tak běžné a samozřejmé?