"Hele, bacha na toho bezďáka...

v modrý bundě, ten už s náma nepojede!" přihnal se k Petrovi kolega na konečný, sotva co otevřel soupravu pro výstup.

 „A co se stalo?,“ ptal se nechápavě.

„Zasmradil mi celou tramvaj, dobytek jeden, doslova se roztejkal do sedaček

a ještě ani nechtěl vystoupit. Tak jsem ho vyhodil!“ líčil rozlícený muž v uniformě.

„No... tak dík,“ řekl Petr a nevzrušeně zavřel dveře, aby popojel malým obloukem dále do smyčky kde na celou věc rychle zapomněl.

Byl zrovna takovej - ten prosluněnej, mrazivej den

na kterej se tak hezky dívá z tepla obýváků, anebo vytopený horský chajdy

s krbovkama obloženejma baterií bukovýho dříví a lahvinkou dvanáctiletý skotský po ruce.

Trochu se zasnil.

„Odjezd z konečné za jednu minutu,“ vyrušil ho náhle ten nejméně oblíbenej

ženskej hlas z palubního počítače kabiny. Byl čas. Zvolna popojel ke sloupku zastávky

a v proskleném, ale jinak  před nečasem nijak nechráněném přístřešku ho uviděl.

Na ojíněné lavici se choulila prokřehlá bytost v modrý bundě

/která snad i mohla na podzim majitele trochu zahřát/

ale dnes připomínala schoulený zvíře v neovladatelným třesu, zahnaný do posledního kouta zoufalsví. A i když jich za ty roky viděl stovky, odvrátil zrak.

Nedokázal by unýst ten pohled.

No jo vlastně... ten bezdomovec sakra, co ho kolega před chvílí vyhodil, uvažoval.

Někde četl, anebo nejspíš slyšel, že veškerej náš život

/snad kromě zrození, neboť rodiče si nevybíráme/vše čím jsme

s kým a kde jsme, není nic jinýho než součet množin našich rozhodnutí.

Všech špatnejch a dobrejch voleb našeho života. Odrážejících se v realitách našeho bytí.

Ale o tom ten rozklepanej modrásek, neměl jistě ani tušení. Chtěl jen přežít další den.

Jen najít svůj kousek tepla.

Tohle všechno se mu v tý chvíli honilo hlavou. V tý kraťoučký chvíli, než

dojel ke sloupku zastávky, kde na přístrojový desce navolil předvolbu otvírání -

pro všechny dveře soupravy.