"To nemyslíte vážně, pane učiteli?"

ozvalo se z davu nastupujících študáků - směrem k řidiči, který pod mým dohledem v zácviku, právě vymetal napěchovanou pětadvacítkou ranní Holešovice...

„Co to jako má bejt? To už jako nebudete učit, nebo co?“ divil se mladík.

„Ne... dělám teď řidiče tramvaje,“ snažil se v rychlosti objasnit situaci,

neboť jak známo mluvit za jízdy s řidičem se nesmí.

„No, to jste teda dopad´,“ utrousil pejorativně a jelo se dál.

Dokonce i legendární "Libeňák" zatím přežil.

„Ještě v pololetí můj žák,“ řílal mi poté na konečný.

„Děják, anglina, tělák na plnej úvazek, učil jsem co bylo potřeba.

Ale, copak jim můžu říct, že se z toho prostě nedalo vyžít.

Hypotéka, rodina, nic by nepochopili. O dost míň než tady.

A tak jsem skončil netradičně, už v pololetí,“ vyprávěl se smutkem ve tváři.

Jo, opravdu smutný. Studovat vejšku, nějakej čásek pilovat jazyk na Novým Zélandu

v Londýně plynule číst The Times, a nakonec jít za hlasem srdce -

učit do Čech a zatínat zuby z platovýho výměru...

Den plynul dál - s tou svojí zdánlivou tramvajáckou monotónností.

Až přišlo poslední kolo /tak se odměřuje náš svět/a my už snad všechno probrali,

když v tom přistoupily: Ona, dáma lehce důchodového věku

doprovázela svou sotva školou povinnou vnučku - patrně z družiny domů.

„Babi?“ spustila zanedlouho malá.

„Copak broučku,“ zaslechl jsem mezi dveřmi z ještě poloprázdné tramvaje.

„Co to znamená - řidič/ka MHD?“ hláskovala.

„Prosimtě...kdes to zase četla?“

„Tady na sloupku,“ odvětila a přes sklo nasměrovala ukazováčkem

ke sloupku zastávky na Vypichu, na kterém byl kromě linkového vedení

i velkoryse pojatý náborový inzerát DP.

„Jo ták,“ dovtípila se.

„Tím se myslí pan řidič a zároveň i paní řidička, třeba této naší tramvajky - víš?“

„A ta naše dnešní cesta, to je ta  eM - Há - Dé,“ dodala.

„Aháá - a co to znamená u nás dostane třicet pět tisíc měsíčně?“ ptala se dál

se zvídavostí dítěte, jenž právě objevilo nový světadíl a v něm tu úžasnou schopnost číst a psát.

„Nevím, asi to bude jejich plat,“ nebyla si jistá žena

a možná i doufala, že tím bude téma inzerátu u konce.

A skutečně.

Poté zavládl na krátkou chvíli klid. V rychlém sledu ubíhal Břevnov, Marjánka

Malovanka a pořád ten stejný sloupek a tajemný inzerát.

A pak to přišlo.

„Babi, třicet pět tisíc je hodně peněz, že jo?“

Jenže odpověď té ženy, mi už zanikla v davu refýže - to jak vystoupily na Hradčanský.

A tu svojí /si s dovolením milí čtenáři/radši nechám pro sebe.