Masaryk a Ukrajina

O Masarykovi, ukrajinské revoluci, přetrvávajících předsudcích a stereotypech, které v nás, díky létům jednostranné totalitní propagandy, stále přetrvávají.

Pár „Masarykových“ facek

V neděli jsem zde uveřejnil video – kompilaci fotografií z bojů na Majdanu, doprovázenou ukrajinskou hymnou. Dostalo se mi zajímavých ohlasů. Pan Macek ji označil za hymnu fašistů, pan Šíma za záběry z nové VŘSR, a pan Němec byl z celé trojice nejpsavější. Napsal, že oslavuji Ťahnyboka, banderovce, a že bych měl od Masaryka, kterého tak obdivuji, dostat přinejmenším pár facek. To mě oslovilo.

Co je nezpochybnitelné: že tito tři pánové, kterým bych dal pro jednoduchost pracovní název „česká trojka“ (dále jen Trojka), mají nějaký názor. A je důležité se ptát, jak k takovému názoru dospěli. Jestli jsou jejich názory na státní hymnu, aktivisty Majdanu, způsob jejich odporu proti režimu, a třeba na profesora Masaryka, podloženy nějakými znalostmi, nebo jen ze samé bujarosti chtěli naklepat klábosnicí něco vtipného.  

První možnost je horší, než ta druhá. Protože druhou možnost je možno považovat za akt psychohygieny, kdežto ta druhá by znamenala, že jsou to neználkové a ignoranti, kteří se navíc za svou neznalost nestydí. Je jim cizí stud, a je jim lhostejné lidské utrpení. Nedokáží se vcítit do lidí, kteří si ideálů cení více, než vlastního života. Jak typické pro konzumenty, jejichž nejvyšším ideálem je plnění spotřebního košíku.

Ruská Trojka

Možná bych měl začít vysvětlením pojmu „Trojka“. Tento termín asi naše Trojka nezná, zato je dobře a nechvalně znám v zemích bývalého SSSR. Zvláště pak na Ukrajině. Souvisí s pronásledováním soukromě hospodařících rolníků, tzv. kulaků, o kterých Stalin prohlásil, že musí být zlikvidováni jako třída, protože sabotují věc socialismu, a řádně neplní odvody státu. O tom, kdo je kulak a třídní nepřítel, a kdo má být zlikvidován či deportován do gulagu, rozhodovaly ony Trojky. (2013, str. 46)

Byla to skupina tří lidí – příslušník státní policie, stranický funkcionář a prokurátor. Na základě rozsudků těchto Trojek bylo popraveno na 30.000 lidí, a 1,700.000 kulaků bylo deportováno na Sibiř. Z toho bylo cca 300.000 Ukrajinců. Tato politika represí a stupidity vedla k velké neúrodě a následnému hladomoru, díky němuž zemřelo přinejmenším 3,5 miliónu Ukrajinců! (některé prameny uvádějí 5). Mimochodem, na jedné z fotografií inkriminovaného videoklipu je zachycen i památník Velkého hladomoru – bronzová socha hladem vyzáblého děvčátka. … Trojka tedy budiž symbolem unáhlených soudů, bez zkoumání viny či neviny.

Masaryk o právu na obranu, o hrdinství, a o trestu smrti

A co se týče Masaryka ... O tom napsal Karel Čapek do svých Hovorů s TGM, že byl pacifista. Přitom milovníci střelných zbraní a bojových umění rádi citují tento prezidentův výrok: „Kdyby mě někdo napadl, umlátím ho cihlou, i kdybych ji měl vyrvat ze zdi.“ Asi to bude s jeho pacifismem složitější.

Masaryk se ohledně filosofie nenásilí dostaI do sporu s Tolstým. S tím, jak tuto filosofii onen venkovský šlechtic, a šlechetný venkovan, pojal v praxi. Ve zmíněné slavné Čapkově knize se dozvíme:

„Nejvíc jsme se přeli o neodpírání zlému,, nepochopoval, že neběží jen o odpírání násilné, nýbrž o boj proti zlému na celé čáře,, neviděl rozdílu mezi defensivou a ofensivou, myslel si, že by na příklad tatarští nájezdníci, kdyby jim Rusové (pozn.: a Ukrajinci) neodporovali, po krátkém zabíjení od násilí ustali. Moje these zněla: Když mě někdo napadne, aby mě zabil, budu se bránit, a nebude-li jiné pomoci, zabiju násilníka,, když už jeden ze dvou má být zabit, ať je zabit ten, kdo má zlý úmysl.“  (1931, str. 39)

A co se týče vojenství, názor TGM byl takový: „Jsem rozhodný pacifista, ale vojsko mám rád,, i kdyby už nebylo válek, nebudou nikdy zbytečny dvě základní vojácké ctnosti každého celého muže: kázeň a statečnost. Chci-li mír, neznamená to, že přijímám bez obrany útok,, právě naopak. Já chci mír prakticky, ne utopicky,, to znamená, že pro udržení míru všechnu sílu důvtipu a lásky k národu i člověčenstvu, ale je-li třeba, i všechnu sílu obrany. Proto být nebojácný, mužný, co nejsilnější!“(1931, str. 165)

Zajímavý je i názor TGM na trest smrti. Tento absolutní rozsudek nad bytím a nebytím musel občas podepisovat.  Masaryk řekl: „Můj argument pro trest smrti není, že je odstrašující, ale že v něm je mravní expiace: vzít člověku život je bezpráví tak strašlivé, že může být usmířeno jen výkupným stejně těžkým.“ První náš prezident a vynikající psycholog tedy myslel především na pozůstalé po oběti, kterým se dostane např. usmrcením vraha jejich dítěte, od státu satisfakce. A v této úvaze pokračuje:

„Dělám ovšem patřičný rozdíl mezi vraždou a zabitím a uznávám polehčující okolnosti při každém zločinu, jak to moderní kriminální psychologie vyžaduje,, ale ve výjimečných případech nemohu vyvracet, že trest smrti je ve shodě s metafysickým uznáním hodnoty lidského života.“ (1931, str. 166-167)

A teď se pod dojmem těchto vět našeho jedinečného státníka světového formátu podívejme na události na Majdanu. Okomentujme tři jeho výroky:

1 „Když mě někdo napadne … budu se bránit … ať je zabit ten, kdo měl zlý úmysl.“ 

Z vývoje událostí na Majdanu je zřejmé, kdo koho napadl a kdo se bránil. A kdo měl zlý úmysl zůstat za každou cenu u moci a plundrovat zemi. Vlnu násilností roztočil Janukovyčův pochop Zacharčenko, ministr vnitra, a člen klanu privilegovaných mafiánů, kterým se přezdívá „Rodina“. Vydal rozkaz specializovanému komandu milice, známému jako Berkut, aby nad ránem rozehnal lidi, kteří na Majdanu stanovali a demonstrovali za přístup k EU.

Berkutovci pobili a zmrzačili hlavně studenty, včetně novinářů, kteří se o tom snažili podat svědectví. V této souvislosti si můžeme vzpomenout, co s námi udělaly události 17. listopadu na Národní třídě. Zvedla se celonárodní vlna odporu. To samé se stalo na Ukrajině. Jenže Janukovyčova administrativa ještě přitlačila a tak došlo na stavění barikád a poziční válku.

Prezident není absolutistický monarcha s absolutní mocí. A Janukovyč se ukázal být zločincem, jehož vláda provozovala státní banditismus a ztratila jakoukoli legitimitu. Heslem Majdanu se stalo: „Bandu heť!“ = „Pryč s bandou!“ Bránit sebe a své blízké před ožebračování a mrzačením je povinností každého pořádného člověka.

2. „… nebudou nikdy zbytečny dvě základní vojácké ctnosti každého celého muže: kázeň a statečnost. … Proto být nebojácný, mužný, co nejsilnější“

Je jasné, že hrdinové Majdanu projevili mimořádnou statečnost i kázeň. Za využití skromných prostředků, které měli k dispozici, nepříteli neustoupili ani v momentu, když je začali likvidovat odstřelovači Berkutu. Na jednoho zabitého pochopa pana Putina a Janukovyče (ano, byli tam i ruské oddíly zvláštních operací) připadlo 12 zabitých opozičních aktivistů! Ano, byli mezi nimi i lidi, hlásící se k Pravému sektoru. Ale byli to především stateční bojovníci, kteří odporovali zlu. Zlé opláceli zlým. Nebojácní, mužní a silní. Takoví byli padlí hrdinové Majdanu.

A mezi těžce zraněnými kulkami odstřelovačů nebyli jen ti, co bojovali, ale i zdravotní sestry a medici, co se snažili poraněné zachránit.   Žádní „pravicoví radikálové“. Především vlastenci se smyslem pro čest a povinnost, vzdorující žoldákům z Berkutu a najatým a  s milicí spřaženým placeným „mlátičkám“ – tzv. tituškům, hlavně z kriminálního podsvětí města Charkova a bojových klubů Oplot. Charkov ovládá prokremelská mafie v čele s pány Kernesem a Dobkinem. Zřejmě u nich se teď skrývá hledaný zločinec Janukovyč.

3. „… trest smrti je ve shodě s metafysickým uznáním hodnoty lidského života …“

Každý, kdo dění na Majdanu pozoruje, si všiml toho množství věřících lidí, a církevních hodnostářů, kteří hlásají smířlivost s poraženými nepřáteli, vzájemnou toleranci a vzdávají čest hrdinům modlitbami. Majdan není žádný chaotický podnik. Vedli ho schopní organizátoři, žádní bezohlední lidé, hlásící se k náboženské či rasové intoleranci. A i radikální Oleh Ljaško je pro souzení Janukovyčových zločinců, i prezidenta samotného, nikoli pro samosoud s trestem smrti. (Pravda, Janukovyčovi se teď přezdívá Janušescu).

Nejde o žádné fašisty a fanatiky, ale o lidi, ctící právo. „Majdan“, to není Ťahnybokův „Pravý sektor“.  Majdan je spontánní hnutí občanské společnosti s mnoha názorovými proudy. Hnutí občanské společnosti, odhodlané vybudovat lepší Ukrajinu. 

Příčiny ukrajinského nacionalismu

Pan Němec z české Trojky označil pana Ťahnyboka za banderovce. Je třeba si tento pojem, kterým mj. označovali ruští šovinisté z bývalého ÚV KSSS prvního ukrajinského prezidenta po rozpadu SSSR, pana Kravčuka, jinak mírného a smířlivého člověka, vysvětlit. Proč i tento úctyhodný muž, pan Kravčuk, např. považuje přiznání viny ukrajinské strany na genocidě Poláků za národní zradu?

Stalinským Velkým terorem totiž byli postiženi jak Poláci, tak Ukrajinci. Stalin s Poláky bojoval jako s vnitřním nepřítelem. A nelikvidoval jen Poláky, ale i jejich přátele, nebo lidi, kteří uměli polsky. Možná se jim mstil za to, jak rudé bandy, ve kterých byl politrukem, z Polska Poláci vypráskali, když tam chtěl šířit revoluci.

Proč měl na Ukrajině úspěch Bandera může nastínit opět prezident Masaryk – a sice úryvkem přednášky o Rusku roku 1911:

„ …v Rusku není konstituce ani parlamentu … Rusko je ve výjimečném stavu. … A tento výjimečný stav netrvá rok, dva roky, trvá desetiletí, a celá pokolení vyrůstají pod záštitou zlopověstných „ochran“ … A není naděje, že tento policejní hnět ruského absolutismu zaměněn by býti mohl institucí lidštější a ústavnější. … vydávaly se nesčíslné rozsudky smrti, stupňovala se příkrost trestů za politické přestupky … omezena svoboda svědomí a přesvědčení do krajnosti. … Ale přes všecku nepřízeň absolutistického tlaku … přes všecko úsilí potlačit nejen každý hlas odporu, nýbrž i každý svobodný projev života národního, - lid ruský vnitřní silou, sice zvolna, ale jistě překonává všecka protivenství a příkoří. … V národu tu rychleji, tam volněji soustřeďují se a organizují se síly. …“ (2011, str. 510)

„Lid ruský“ v roce 1911 pro Masaryka byl i lidem ukrajinským. A ukrajinské národní uvědomění bylo carským režimem od poloviny 19. století tvrdě potlačováno. Ukrajinština byla zakázána. Rusifikace postupovala. Ukrajinskou republiku prof. Hruševského bolševici zlikvidovali, a s ní likvidovali i Ukrajince. Z podhoubí carského a bolševického teroru se zrodil Bandera se svými georgiánskými kříži. Ty kříže byly symboly mstitelů a bojovníků s krvavým násilím pekelných rudých hvězd.

Je paradoxní, že Rusové stále považují Lenina a Stalina za velké muže a Banderu za zločince, i když Bandera má na svědomí stovky životů svých nepřátel, kdežto Lenina se Stalinem ti, které nechávali vraždit po statisících, milovali. I proto se mnozí Ukrajinci s posměchem vyjadřují o sovětské mentalitě, a dívají se přitom na Východ.

Neznámý Bandera, a „banderovci“ jako terče komunistické propagandy

Bandera byl za svůj protinacistický odboj uvězněn v německém lágru, a většinu jeho rodiny Němci povraždili. S polsko-ukrajinskými etnickými čistkami, které probíhaly převážně na Volyni, neměl Bandera nic společného, protože v té době byl za dráty koncentráku. Ale o tom jeho kritikové mlčí.

Banderovci? Nebyli žádní „banderovci“. Byla UPA – Ukrajinská povstalecká armáda. Byla antisemitská? Nebyla více protižidovská, než polská Armija Krajova. Spíše méně, protože v UPA byla i řada Židů. Do polské armády byl Židům vstup zakázán. Byli banderovci bandité? Pokud si někdo pod tímto pojmem představuje neorganizovanou tlupu zločinců, tak nebyli. UPA fungovala jako regulérní armáda s tuhou disciplínou a přísnými tresty za projevy nekázně.

Byl Bandera hrdinou, nebo vrahem? Navzdory prezidentem Juščenkem posmrtně udělenému titulu „Hrdina Ukrajiny“ považuje Banderu za hrdinu, bojující za samostatnost své země, jen necelá třetina obyvatel. 70 let sovětské propagandy udělalo své, a řada lidí nezná historii vlastního národa. Přitom je potřeba bezrozporné minulosti pro vnímání identity příslušníka každého národa důležitá. Stepan Bandera byl zároveň hrdinou i vrahem. Jako řada jiných význačných postav Evropské historie. Jako např. polský hrdina Pilsudski, prosazující vládu silné ruky – jakýsi polský fašismus (viz pilsudčíci  a sanace).

Sochy masových vrahů

Pro Ukrajince byl největším masovým vrahem v dějinách Stalin a jeho kamarila. Po něm V. I. Lenin, který má v každém větším městě sochu. Pro Ukrajince je nepřijatelné, aby byli ukrajinští nacionalisté kladeni na roveň s nacisty či komunisty, natož aby byli považováni za něco horšího. Proč? O tom si přečtěte zde a zde. Popř. se podívejte na toto video.

Co se týče Olega Ťahnyboka a jeho „Svobody“ či aktuálně „Pravého sektoru“. Ťahnybok není žádný primitiv. Je to lékař, který začínal jako zdravotní bratr. „Ideály humanitní“ by mu tedy neměly být cizí. Ťahnybok byl častým účastníkem politických diskusí. Nejsledovanější z nich byla Šuster-live na soukromém televizním kanálu Inter. Na Youtube najdete mnoho hodin záznamů z těchto debat. Při sledování oněch pořadů zjistíte, že příkře odsuzuje stalinismus, komunismus, Sovětský svaz označuje za centristický okupační režim řízený z Moskvy, a jako dobrý diagnostik o Putinově Rusku tvrdí, že je postiženo imperiálním syndromem. Co lze proti podobným výrokům namítnout?

Když je Žid fašistou

Pravda je, že když mluví ke straníkům, občas se dopouští přešlapů – výroků, které by takto zaznít neměly, i když mají pravdivé jádro.  Např. prohlásil, že Ukrajinu řídí „moskalo-židovská mafie“. Moskalové – to je slangové označení pro Rusy – Moskvany („moskalové“ zase označují Ukrajince za „chochly“ – podle typického kozáckého účesu).  Jenže je to pravda – Janukovyč a jeho parta má přímé vazby na Kreml, a jeden z největších proruských zločinců, který značně zbohatl na podvodné privatizaci, a který teď zřejmě poskytl Janukovyčovi azyl, je pan Kernes.

Kromě toho, že jde o primátora 1,5 miliónového Charkova, a o velkého gaunera, je mj. i Žid. Navíc vypadá, jakoby vypadl z nacistických plakátů s antisemitskou propagandou. Navzdory svému židovství sám tolerantní není. Vyznává kult násilí a vydržuje si soukromou armádu mlátiček, soustředěnou kolem bojových klubů „Oplot“. Aktivisty Majdanu rád označuje za „zmajdanovatělé“ (což v jeho terminologii znamená „uplacené Západem“) za homosexuály a pedofily, čímž se nápadně podobá výrokům svého guru Putina. Je tedy poněkud problém, když je fašista Židem. Nabízí se otázka, zda by „Institut Simona Wiesenthala“ označil odboj proti „Židu Hitlerovi“ za antisemitismus.

Státní teror a spravedliví „chuligáni“

Přečtěte si tento rozhovor s Innou Bohoslovskou, významnou ukrajinskou advokátkou a političkou. Z něj cituji úryvek: „…  Ty násilnosti, které se děly v době teroru v Kyjevě, nesou charakteristický rukopis charkovských banditů – odřezávání uší a částí hyždí – což znamená, že informace které dostáváme od některých lidí, jsou pravdivé. Že se Kernes s Dobkinem skutečně jeví jako hlavní dodavatelé Dvora Jeho Veličenstva (pozn.: Janukovyče) co se týče kriminálních veličin a kriminální spodiny, která je využívána na provádění té nejšpinavější práce v boji s aktivisty Majdanu. Je to velmi pravděpodobné. …“  

 Je vidět, že na Ukrajině západní standardy neplatí. Právo a pořádek zabezpečují „fotbaloví chuligáni“ organizovaní vojenskými veterány z Afghánistánu. A mocné zločince chrání, a s kriminálním podsvětím spolupracuje státní policie, zvaná po staru a po sovětsku „milice“. Kriminálníky, (známí tituškové) přitom využívá na „špinavou práci“, kterou si nemůže ze zákona dovolit sama. Např. na zastrašování, bití a mrzačení demonstrantů. Státní struktury na Ukrajině nefungují, a tak se lidi spoléhají na svépomoc. Když nefunguje policie, aktivizuje se občanská společnost a nastupuje domobrana.

Demokracie není diktátem vyvolených

Demokracie je bez občanské společnosti a aktivity každého jednotlivce nemyslitelná. Demokracii není možné nadiktovat shora. Mají-li být politické strany a zastupitelská demokracie zdravá, musí stavět na občanech. Politika je veřejný, nikoli soukromý prostor. Je to diskusní platforma, nikoli uzavřená hierarchie pod vedením absolutistického monachy. A občanská společnost teď na Ukrajině funguje. Myslím, že by se to profesoru Masarykovi líbilo.  

Masaryk o revoluci

Závěrem bych citoval Masarykova slova o revoluci: „… Legitimisté popírají právo na revoluci. Pro každého myslícího člověka jest právo na revoluci nesporným. Každý myslící člověk má právo se bránit, a tím už jsem řekl: jakou revoluci. Smrt za smrt, řekl ruský revolucionář Stepňak. Ale to je mi málo, jen obrana fyzická. Každý má povinnost se bránit mravně, tj. ničit absolutismus duchovní. Mně je mozková, filosofická revoluce nezbytnou podmínkou moderní demokracie. …

Mnozí říkají, revoluce se již přežila, místo revoluce se prohlašuje evoluce. … Víra v pokrok také znamená, že dnešek je lepší než včerejšek, že stav společnosti není zoufale špatný, evolucionista je optimista, věří, že zítřek bude lepší dneška.

Přesto správné pozorování nás učí, že v oboru duchovní krize a revoluce jsou, prostě jsou, a tudíž také politické revoluce nejsou evolucí vyloučeny ...“ (2011, str. 206-207)

Právě proto, že stav ukrajinské společnosti byl zoufale špatný, měli Ukrajinci na takovou revoluci plné právo. Měli plné právo se proti násilí bránit násilím. A boji za toto právo obětovali své životy.

Sláva hrdinům Majdanu! Heroji ne vmirajuť!

Zdroje:

Čapek, K. (1931). Hovory s T. G. Masarykem II. Praha: Aventinum.    

Snyder, T. (2013). Krvavé země. Praha: Paseka.

Masaryk, T. G. (2011). Politika vědou a uměním. Praha: Ústav TGM, Masarykův ústav, Archív AV.