O tom nejdůležitějším, co vůbec může existovat

Vše, co kolem sebe vidíte, je konečné. Je dočasné. V určitém okamžiku to vzniklo a od okamžiku svého vzniku pomalu, ale jistě spěje k zániku. Týká se to lidí, zvířat, rostlin, ale i naší planety, Slunce a celého okolního vesmíru. 

Týká se to však zároveň nejen světa nejhrubší hmoty, kterou vidíme, ale také celého obrovského světa hmoty jemnější, kterou sice nevidíme, ale do které odcházejí naše duše po smrti, čili po odložení fyzického těla. Také tato jemnější hmotnost, podléhá zániku úplně stejně, jako všechno ostatní, co je hmotné.

No a v tomto obrovském, ale konečném světě hmotnosti hrubé a jemné, se pohybují lidští jedinci prostřednictvím své svobodné vůle. Na základě svobodné vůle se rozhodují, kam povedou jejich životní cesty. Rozhodují, jaké hodnoty budou preferovat a co bude pro ně prioritní. Na základě své svobodné vůle si formují postoje k jiným a vytvářejí si vlastní životní filozofii.

Takovýmto způsobem jednají lidé nejen ve světě hrubé hmotnosti, ale také ve světě jemnější hmotnosti, kam odcházejí po své fyzické smrti. Také tam určuje jejich další směřování jedině jejich vlastní svobodná vůle. A pak se zase znovu rodí do hmotného světa, a takto to pokračuje stále dokola. Pořád dokola, ale ne donekonečna, protože žijeme v univerzu, které je konečné.

Kdyby však existovalo jedině toto konečné univerzum, s jeho konečnou hrubou hmotností a konečnou jemnější hmotností znamenalo by to, že naše bytí by bylo časově vymezeno pouze jeho trváním. Znamenalo by to, že s nevyhnutelným zánikem našeho univerza by v něm musely zároveň zaniknout také miliony lidských bytostí, které se v něm nacházejí.

Všichni lidé by však měli vědět, že jejich bytí není vůbec podmíněno nezbytným zánikem univerza. Měli by vědět, že jsou právě prostřednictvím své svobodné vůle schopni vymanit se z pomíjivosti univerza, a tak uniknout svému rozkladu v něm. Měli by vědět, že nad pomíjivostí hrubé hmotnosti a jemnější hmotnosti našeho stvoření se nachází věčná a nepomíjivá říše Ducha. A právě k ní by měl začít člověk směřovat kormidlo své svobodné vůle pokud chce, aby se zachránil a unikl nevyhnutelnému zániku hmotného světa.

Abychom to celé dokonale pochopili, ukažme si to na velmi názorném příkladu. Představme si moře, ze kterého se tyčí čtyři pilíře. Na pilířích je umístěno velké akvárium. V akváriu žijí ryby, a protože je velké, jejich život je k nerozeznání podobný životu ryb v moři.

Má to samozřejmě jeden háček. Slunce nad akváriem hřeje a voda z něj se pomalu odpařuje. Proces odpařování je ale tak pomalý, že je téměř neznatelný. Nicméně v delším časovém horizontu je očividně patrný.

A pokles pokračuje stále dál a dál, což v konečném důsledku znamená, že akvárium nakonec zcela vyschne a všechny ryby v něm zahynou na jeho dně.

A přece ryby v akváriu zahynout nemusí! Nemusí, pokud si uvědomí situaci, v níž se nacházejí. Pokud si uvědomí, že žijí v akváriu a život v něm je časově determinován postupným odpařováním jeho hladiny. Toto poznání znamená pro "vědomé" ryby jediné: musí z akvária vyskočit!

V první řadě tedy musí pochopit, v jaké situaci se nacházejí, a potom se na základě svého svobodného rozhodnutí musí odhodlat k rozhodujícímu skoku ven z pomíjivosti života v akváriu, do věčnosti a nepomíjivosti života v moři.

A čím dříve k tomuto poznání a rozhodnutí dospějí, tím lépe. Neboť čím déle jim to bude trvat, tím větší námahu bude třeba vynaložit ke skoku do moře přes okraj akvária.

Při dlouhodobém váhání se totiž nakonec může stát, že hladina vody bude tak nízká, že všechny ryby pochopí, že se musí dostat ven, aby se zachránily. Avšak okraj akvária už bude tak vysoko a vody v něm tak málo, že osvobozující skok ven nebude možný. Ryby budou pak odsouzeny už jen na zoufalé plahočení ve stále více ubývající vodě, aby nakonec všechny bídně zahynuly.

A přesně takto je to také s lidmi, žijícími v akváriu pomíjivého univerza. Plavou si v něm sem a tam na základě vlastní svobodné vůle, a nechtějí si uvědomit fakt nevyhnutelné pomíjivosti prostoru, ve kterém žijí.

Z moře věčnosti, z nepomíjející říše Ducha, k ním bylo posláno do pomíjivé hmotnosti mnoho poslů, včetně samotného Syna Nejvyššího, aby se jim dostalo poznání reality, v níž žijí. Aby se na základě tohoto poznání a uvědomění si své situace dokázali včas odhodlat ke skoku z akvária hmotného univerza do moře věčnosti.

Neboť uskutečnit tento skok není vůbec tak jednoduché. Dostatečné množství síly k němu totiž může dát člověku jen síla dobra a ctností, o které se vážně ve svém životě usiloval. Neboť jen člověk dostatečným způsobem spravedlivý, čestný, laskavý, ohleduplný, ušlechtilý a čistý může nashromáždit tolik potřebné síly, aby se prostřednictvím ní mohl jediným skokem přenést přes okraj akvária pomíjivosti do moře věčnosti.

Žel, na světě je jen velmi málo lidí, kteří si uvědomují, v jaké situaci se nacházejí. Lidí, kteří se vědomě zdokonalují v ctnostech, shromažďujíc sílu, potřebnou k jejich rozhodujícímu skoku na svobodu.

Miliony lidí našeho světa žijí v tomto směru v smrtonosné nevědomosti. Na základě vlastní svobodné vůle se ženou za nejrůznějšími osobními prioritami a jsou slepí a hluší vůči všemu ostatnímu. Plně propadli životu v hmotném akváriu a nic jiného je nezajímá. Zajímají je jen peníze, majetky, zábava, konzum a užívání si. Jejich duševní obzor a jejich vnímání světa je omezeno pouze stěnami materiální reality. Pouze stěnami materiálního akvária. A je úplně jedno, zda se nacházejí v jeho hrubší, nebo v jeho jemnější části. Všude tam stojí z vlastní vůle na principech fatální materialistické nevědomosti o skutečném dění, uprostřed něhož stojí.

Ale čas pomalu plyne a hladina vody v akváriu klesá! A to znamená, že všichni lidé budou každým novým dnem potřebovat vždy větší sílu na to, aby dokázali jako ryby přeskočit přes okraj akvária pomíjivosti a zachránit se v moři věčnosti.

A nakonec přijde den, kdy to už nebude možné! Den, kdy pro enormně nízkou hladinu bude okraj akvária už tak vysoko, že ho nebude možné překonat. Bude to den, kdy past materie zaklapne! Den, kdy všem, z vlastní svobodné vůle v hmotě uvězněným lidem zůstane už jenom pláč a skřípění zubů. A tento den se blíží! Nevědomí mu kráčejí vstříc ve své nevědomosti, a jejich osud je zpečetěn!

Nicméně ty člověče, staň se vědomým! Uvědom si konečně, jaká je realita, ve které se nacházíš. Zdokonaluj se proto v konání dobra, v ctnostech a v zachovávaní ušlechtilosti vlastního vnitřního života. Shromažďuj tímto způsobem sílu, nezbytně nutnou k rozhodujícímu skoku z pomíjivosti hmoty do nepomíjivosti Ducha. K rozhodujícímu skoku ze smrti hmoty do věčnosti Ducha! Neboť čas se krátí.