Neuvěřitelná pravda! Lidé přišli o svou svobodnou vůli!

    "Tak už konečně máme svobodu," říkají mnozí, přičemž většina z nich si ji zpravidla zaměňuje se svévolností, s možností dělat si cokoliv, co se jim jen zachce a s čím se nedostanou do přímého střetu se zákony. 

    To, co není přímo zakázáno, to je tedy pro většinu dovoleno. A co není dovoleno, to si lze beztrestně dovolit, pokud má člověk dostatek peněz. Takže ve skutečnosti je vlastně dovoleno všechno. Zhruba takový je dnešní „ideál“ svobody a možnosti projevování svobodné vůle.

    Určitě nebude potřebné ani příliš zdůrazňovat, že skutečná pravda o svobodě a svobodné vůli bude úplně jiná. A žel, dost neradostná! Navzdory zdánlivě svobodné společnosti nemají totiž současní lidé ve skutečnosti téměř žádnou svobodnou vůli a nacházejí se v zajetí nesvobody, jaké zde snad v takovém měřítku ještě nebylo. Nacházejí se v otroctví nesvobody vnitřní, která je ještě horší, než ta vnější! Stali jsme se totiž otroky a nesvobodnými ubožáky, aniž bychom si to vůbec uvědomili. Právě naopak, jsme skálopevně přesvědčeni o své svobodě, a to je ta největší tragédie, nad kterou snad nemůže být větší.

    Co je tedy ve skutečnosti ona ztracená svobodná vůle, o jejíž znovunabytí by měl každý z nás usilovat?

    Kvůli správnému pochopení této problematiky se bude třeba přenést úplně na začátek naší osobní existence, a to do dob, kdy se nejvnitřnější jádro naší osobnosti, tedy čistý, nevědomý, lidský duchovní zárodek vydal na cestu stvořením za účelem dosažení plné duchovní zralosti.

    Obrazně si jej můžeme představit, jako džbán křišťálově čisté vody. Každý z nás byl kdysi takto křišťálově čistý a zároveň obdarovaný schopností svobodné vůle ve svém rozhodování. V rozhodování mezi dvěma protichůdnými principy – dobrým a špatným, nebo lepším a horším.

    Každé jednotlivé dobré a špatné rozhodnutí si opět můžeme připodobnit k jakési nádobě, nebo sklenici. V případě dobra ke sklenici čisté vody a v případě zla vody více, nebo méně zakalené.
   
    Ve chvíli každého našeho svobodného rozhodnutí, čili dobrovolného příklonu k jednomu, nebo druhému principu došlo k podobnému ději, jako kdybychom do džbánu čisté, křišťálové vody, reprezentujícího naši původní, čistou duchovní, ale ještě nezralou osobnost, vlili sklenici vody, přesně odpovídající druhu našeho rozhodnutí. V případě příklonu k dobru šlo tedy o sklenici čisté vody, takže naše původně čistá osobnost zůstala i nadále čistou, svobodnou a ničím neovlivněnou.

    Pokud jsme se ale přiklonili ke zlu, stalo se něco takového, jako kdybychom do džbánu naší osobnosti vlili sklenici více, nebo méně znečištěné vody, která okamžitě odpovídajícím způsobem znečistila celý její obsah.

    Která z dvou popsaných alternativ nám umožnila zachovat si schopnost svobodného rozhodování, a která naopak způsobila zakalení této schopnosti?

    Odpověď je jednoduchá: Jedině příklonem k dobru zůstává naše svobodná vůle čistou a nezkalenou, jakou zůstává obsah džbánu, do kterého se vlije sklenice čisté vody. Podobně čistou tedy zůstává i osobnost člověka i jeho svobodná vůle, která nebyla správným rozhodnutím absolutně ničím ovlivněna, nebo zakalena.

    Jiné je to však v druhém případě, kdy se rozhodujeme nesprávně a zakalíme svou původní vnitřní čistotu tak, jako bychom vlili znečištěnou vodu do džbánu.

    O takovém člověku se už potom nedá říci, že má zcela svobodnou vůli, protože při svém dalším rozhodování už bude do určité, i když zpočátku velmi malé míry, ovlivňován stupněm vlastního vnitřního zakalení. Budou v něm vzájemně spolupůsobit dvě složky, a sice, jeho svobodná vůle, ale zároveň jistá míra dobrovolně nabytého, vnitřního ovlivnění směrem ke špatnému.

    Budeme-li se pak znovu a znovu rozhodovat nesprávně, míra našeho vnitřního zakalení se bude neustále zvyšovat, takže při každém novém rozhodování nebude naše rozhodnutí zcela svobodné, ale bude ovlivněno přesně podle míry znečištění naší osobnosti. No a podobným způsobem se to může stupňovat až do takové míry, že různé nabyté špatné sklony nám zcela překryjí naši původní schopnost svobodné vůle a svobodného rozhodování.

    My budeme samozřejmě i nadále přijímat určitá rozhodnutí, avšak už ani zdaleka ne na základě svobodné vůle, ale na základě našich špatných a nesprávných vlastností, které jsme nabyli, a které se v nás rozbujely až natolik, že jako plevel přerostly a udusily naši schopnost svobodného a neovlivněného rozhodování.

    No a na základě této vnitřní nesvobody, čili určitých nabytých specifických negativních vlastností každého jednotlivého člověka, se pak dá s velkou pravděpodobností předpokládat, jak se asi dotyčný zachová při svém rozhodování v budoucnosti.

Uveďme si příklad: Známe-li nějakého kuřáka, dá se s jistotou předpokládat, že si v nejbližších hodinách určitě zapálí cigaretu. Dotyčný kuřák si bude sám o sobě myslet, že jeho jednání je projevem jeho svobodné vůle, ale na základě výše uvedených skutečností je jasné, že tomu tak není, že jde o projev jeho vnitřní nesvobody, projev jeho zotročení, kterým si on sám dobrovolně okleštil vlastní schopnost svobodně se rozhodovat.

    Podobné je to například i při alkoholismu, ale i při jiných, ne tak na první pohled očividných závislostech, sklonech a špatných vlastnostech, jakými jsou například smyslnost, lež, vulgárnost, surovost, arogance, nenávist, lenost a tak dále, a tak dále. Existují desítky návyků, zlozvyků a špatných vlastností, které nás spoutávají, a které nám zcela znemožňují projevit to, co tak velkoryse zvykneme nazývat svobodnou vůlí.

    Většina lidí, žijících v současnosti na zemi, už tedy nemá žádnou svobodnou vůli. Hýbají jimi už jen jejich špatné, negativní a nesprávné vlastnosti. Rozhodují se na základě nich a ne na základě ničím neovlivněné, svobodné vůle, kterou v sobě někteří už téměř definitivně zasypali. Stali se tak otroky, bez schopnosti svobodného rozhodování. A právě tito ubozí otroci svých chyb, bez možnosti projevení vlastní svobodné vůle, nejvíce bojují za takzvanou „svobodu“, kterou jim přinesla současná „moderní“ doba. Tuto svobodu si v jejich pokřiveném chápání představují jako svobodný, volný průchod všem svým velkým i malým nízkostem, vášním a slabostem.

    Dnešní doba je tedy dobou otroků bez svobodné vůle, kterou, jako jeden z největších darů Stvořitele člověku, lidé svým dobrovolným příklonem ke špatnému, nízkému a nesprávnému pošpinili, pokřivili a zasypali. Má-li se ale člověk opět stát člověkem plnohodnotným, musí znovu nabýt své ztracené svobodné vůle. Jedině prostřednictvím ní se totiž ze současného otroka může stát opět svobodná bytost. Lze toho však dosáhnout pouze dlouhodobým a vážným příklonem k dobru, k čistotě a ušlechtilosti, ať již ve slovech, citech, myšlenkách, nebo viditelných činech.

    Každé naše rozhodnutí, před které budeme od této chvíle postaveni, by proto mělo být pouze jednoznačným příklonem k dobru, což se bude podobat, jak bylo uvedeno v příkladu na začátku, sklenici čisté vody, kterou vlijeme do zakaleného džbánu naší osobnosti. Budeme-li v tom vytrvalí a všechna naše rozhodnutí budou skutečně jen dobrá, nakonec postupně přece jen zředíme a odstraníme zakalení našeho nitra až natolik, že se opětovně zaskví křišťálovou čistotou přesně tak, jako na začátku naší poutě stvořením. Potom získáme opět svobodnou vůli a můžeme se zase plným právem nazvat lidmi!

    Buďme si tedy vědomi, že pouze přes pevné chtění k dobru a přes důraz na čistotu našeho nitra vede cesta k vnitřní i vnější svobodě. Cesta ke znovunabytí ztracené svobodné vůle a k získání plné důstojnosti našeho člověčenství.