Když nám zemře někdo velmi blízký

    Jak se v této situaci duchovně správně zachovat? Duchovně, tedy ve vztahu k duši, odcházející z fyzického těla a vstupující do nového rozměru bytí?

    Vědět to je nesmírně důležité, protože svým nesprávným postojem můžeme odcházející duši uškodit a ztížit jí to, nebo naopak, svým správným postojem jí můžeme pomoci, podpořit ji a posílit ji v jejím novém prostředí a na její nové cestě.

    Každý člověk, který má své nejbližší rád, by měl mít tuto elementární znalost, aby ji mohl využít když přijde čas, a tímto způsobem být svým blízkým nápomocný i po jejich fyzické smrti.

    Pojďme tedy postupně krok za krokem a ukažme si, jak je třeba se správně zachovat při umírání a smrti našich nejbližších.

    Úplně první věc je, pokud je to jen trošku možné, dopřát svým nejbližším zemřít v teple rodinného krbu. Je to velmi důležité, protože i když se zdá, že člověk už nic nevnímá, protože je například dlouhodobě ležící, on přece jen stejně vnímá. Velmi jasně vnímá to, zda se nachází doma v rodinném kruhu, nebo je odložen ve studené a chladné instituci, kde někde v koutě čeká na smrt. Už jen toto je první obrovská pozitivní věc, kterou můžeme udělat pro své nejbližší, co je však žel v dnešní době přepych. Proto mnozí lidé umírají v cizím, chladném prostředí zcela sami a zcela opuštění.

    Pokud se však v tom lepším případě nacházíme osobně při umírajícím a jsme svědky jeho posledního výdechu, je důležité ovládat se a nepropuknout v pláč. V tomto momentě totiž duše vystupuje z těla do jiné úrovně bytí, i když na druhé straně je stále výrazně spojena také se svým fyzickým tělem.

    Duše duchovně zralejších jedinců stojí například odpoutané od svého těla už před samotným umíráním, proto už nevnímají případné bolesti umírajícího těla.

    Pokud ale příbuzní po posledním výdechu propuknou v pláč, může dojít k tomu, že už částečně od těla odpoutaná duše se s ním opět spojí ve snaze utěšit pozůstalé a dát jim najevo, že nemusí truchlit, protože ona žije dál.

    Takovýmto aktem chtění duše se její spojení s tělem prohloubí, a to už i po jeho smrti. Definitivní odpoutání duše od těla bývá pak mnohem obtížnější a dlouhodobější. Z hlediska skutečného duchovního prospěchu umírajícího by proto měli být všichni, kteří nedokáží ovládat svůj žal, vyvedeni z místnosti. A to dokonce i násilím, protože svým sobeckým, duchovně nevědomým žalem mohou ublížit duši zesnulého a způsobit její nesmyslné připoutání k již mrtvému fyzickému tělu.

    Ze všeho co bylo zmíněno vidět, jaké negativní bývají důsledky všeobecné duchovní nevědomosti, která se projevuje prostřednictvím chybných postojů v zásadních a klíčových momentech života.

    Pokud jsme někoho měli velmi rádi, byli jsme zvyklí na jeho dennodenní přítomnost a on nám navždy odejde, truchlíme. Naše vnitřek je plný žalu. Náš smutek se stále aktivuje tím, že vidíme doma věci, které nám připomínají zemřelého. Stále nostalgicky myslíme na všechno krásné, společně prožité a je nám smutno z toho, že je to nenávratně ztraceno.

    Je však třeba vědět, že citové pouto, které nás váže s naším zemřelým blízkým až za hrob, má za následek, že jeho duše cítí naši bolest, náš smutek, náš žal a naši nostalgii. Protože se však nejedná o emoce pozitivní, ale negativní, je to jen opět něco, co má negativní vliv na duši zemřelého v novém prostředí. Je to něco, co jí určitě nepomáhá na její cestě vpřed a vzhůru, ale naopak, strhává ji dolů a poutá její pozornost stále k zemi. A to není zrovna tím, co by duše našich nejbližších potřebovaly.

    Duše našich blízkých potřebují něco jiné. Potřebují být podporovány našimi pozitivními emocemi. Potřebují vnímat vnitřní jas naší radosti, lásky a podpory.

    Určitou přiměřenou dobu je samozřejmě smutek naprosto přirozený, protože člověk by musel být z kamene, kdyby ho necítil. Důležité však je, aby to nepřetrvávalo neúměrně dlouho a nepůsobilo by to paralyzujícím způsobem na nás samotné i na duši našeho blízkého zemřelého.

    Pokud byl například člověk nemocný a starý, smrt bývá často pro duši vykoupením. Smrt bývá v takovém případě pro duši odhozením obrovského břemene fyzického těla a spolu s ním zároveň velkého množství karmy. Je to pro ni moment osvobození, uvolnění a radosti. Je to nabytí volnosti, podobající se schopnosti létat. Pro dlouhodobě tělesně trpící je to stejný pocit, jako znovuzrození. Je to zrození duše do volnější, krásnější a svobodnější reality, než je ta naše materiální a fyzická. Lze to také připodobnit narození dítěte na náš svět, což je samozřejmě věc radostná. A naprosto stejně radostné je to také s narozením a vstupem duše do nové dimenze bytí po fyzické smrti.

   Toho všeho by si měli být pozůstalí vědomi a kvůli tomuto by měli přestat truchlit. Naopak! Měli by se radovat z vědomí svobody a zbavení se tíhy nemocného fyzického těla, kterou cítí duše zesnulého. Neboť právě to je tím, co duše potřebuje. Potřebuje naši radost a naši podporu. Potřebuje světlý jas naší osobnosti, který se k ní dostává prostřednictvím vzájemného citového pouta, pokračujícího až za hrob.

    A nejvíc ze všeho potřebuje duše Světlo. Usilujeme-li my sami ke Světlu a k Bohu, je naše přání Světla a Pánovy pomoci, směrované k duši zemřelého ten největší dar, který jí můžeme darovat. Je to drahocenný dar, který ji bude posouvat na jejích cestách záhrobím směrem ke Světlu a ke Stvořiteli.

    Vnitřní jas, radost, čistá mysl a důvěra v pomoc Páně! To je něco, co když v sobě máme živé, můžeme tím neuvěřitelně pomáhat našim zesnulým. Ale ne jen jim! Takovýmto vyzařováním své osobnosti můžeme pomáhat celému světu, protože do něj vysíláme pozitivní a budující záření. Nemluvě o tom, že tím pomáháme i sami sobě, protože se tím stáváme osobnostmi, stojícími ve stvoření na správných pozicích vnitřního jasu, čisté mysli, vzájemné lásky a hluboké důvěry v pomoc a ochranu Boží. Lidi takového vnitřního naladění lze považovat za dobrodince, šířící pozitivitu a Světlo na všechny strany. Do celého stvoření, které nezná žádný rozdíl mezi tímto a tamtím světem.

    A úplně na závěr si ještě dejme odpověď na otázku, která zajímá mnohé pozůstalé, a která jim často hlodá v jejich nitru. Ta otázka zní: „Jak se asi má a kde se teď nachází můj blízký?“

    Odpověď je prostá a jednoduchá. Nachází se přesně tam, kde to odpovídá jeho duchovní zralosti a má se přesně tak, jak to odpovídá jeho duchovní zralosti. Tato odpověď, aniž bychom museli vědět všechny konkrétnosti, je dokonalou odpovědí, zahrnující v sobě láskyplné a neomylně spravedlivé Boží řízení všech věcí ve stvoření. Plně mu důvěřujme, protože je předem vyloučena jakákoli neláska a jakákoli nespravedlnost.