Začaly úplně nevinně. Bylo mi 13 a tak, jako každý rok, jsem 30.června práskla taškou do kouta, vytáhla bágl a kufr a rozkramařila celý byt. Přece - konečně začaly letní prázdniny!
Druhý den jsem už ráno před sedmou vartovala u oken, oblečená a připravená a hlídala, kdy se objeví taťka se svou služební liazkou. První měsíc totiž patřil jemu, a protože jeho dovolené nebylo nikdy moc, dělala jsem mu závozníka celý červenec. Sjezdili jsme toho hodně, od Holýšova, přes pravidelné návštěvy Rýnovic v Liberci, Kopřivnice, až po Velký Krtíš. Tam všude měl LIAZ Mnichovo Hradiště provozy. Dnes už je to cizina, ale tehdy bylo Slovensko naše. Drandili jsme každý den a po večerech jsme občas poslouchali muziku, co ho bavila. Každý rok měl pro mě nějaké překvapení. Toto léto mi pustil velké album italské opery s Benjaminem Giglim. Jen tak, na ukázku, pár skladeb:
Una furtiva lacrima… - árie z Donizettiho opery Nápoj lásky
Cielo e mar … - árie z Ponchielliho opery La Gioconda.
La donna e mobile – árie z Verdiho opery Rigoletto.
Typická melodická Itálie v podání tenorového velikána. Naučil mě nejen vyměňovat kolo na silnici, ale sledovat intonaci, práci s hlasem, zkrátka zamilovat si jiskřivé bel canto. Vydrželo mi obé na celý život.
Všechno pěkné ale mívá svůj konec a poslední den v červenci jsme holt vyrazili k mamince domů. Naši byli rozvedeni už dlouhá léta, ale nikdy to vůči mně nedávali znát. Jenže taťka spletl datum a do dopisu napsal, že přijedeme o den dříve. Mamka čekala, a čekala, a čekala, až jí, pochopitelně, ruply nervy.
Druhý den nás zastavili policajti mezi Benešovem a Voticemi. „Pane řidiči doklady, prosím. Kam že to jedete? Domů? Tak to je v pořádku. Můžete pokračovat.“ No, neřekli nám nic, asi abychom v klidu dojeli. Až doma jsme od maminky dostali oba co proto. Tehdy to bylo pro mě velké dobrodružství.
Prázdniny ale zdaleka nekončily. Srpen býval každoročně ve znamení vandru s maminkou. Jezdívaly jsme spolu od první třídy a tento rok byl na programu známý kemp ve Chlumu u Třeboně. Už jsme tam jednou byly a tak to vypadalo, že půjde o standardní prázdniny u Hejtmanu. Až na to že lilo. A lilo a lilo už docela dlouho.
Stanovaly jsme vedle staré maringotky a po týdnu lijáků byl kemp poloprázdný. Lidi se dohadovali, kdo vydrží, a nakonec jsme zbyli jen my a Pražáci z té maringotky. Byla to paní se starším synem a dcerkou. Jejich tatínek měl za nimi přijet každým dnem. Pak přišla bomba. Následující ráno mě probudila kolem sedmé mamka a s děsem v očích vyhrkla: „Dani prober se, přijeli Rusové!“. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že nejde o kamarády z Kijeva, se kterými si naše babička dopisovala od konce války.
Naráz se kemp vylidnil, alejí kolem nás projížděly dezorientované zelené náklaďáky s vojáky, obrněné vozy a nakonec i tanky. Nikdo nikam netrefil, my vyráběly na balicím papíru z Narpy informační nápisy typu Moskva 2000 km a vázaly to provázky na kmeny dubů podél cesty. Maminka se chodila denně ptát autobusáků, jestli už můžeme vyrazit k domovu. V Čechách vládl neskutečný chaos a dlouho poté, až doma, jsme si s určitým pobavením ověřily, že v kritických časech nejlépe funguje ten nejjednodušší informační systém. Čumkarta došla babičce a dědovi do dvou dnů, zatímco telegramy šly většinou tak 3 týdny. Obě jsme tam tehdy čekaly asi týden. Pořád lilo a bylo naprosto hnusné počasí – i nálada.
Nejsmutnější mi v té době připadalo, že pár dnů po invazi přijel do maringotky jejich tatínek a celá rodina Pražáků nám přenechala bydlení s tím, že tady v Československu končí. Odešli následující ráno pěšky, přes kopec do Rakouska, tehdy to nebyl ještě problém. Po pár měsících od nich přišla pohlednice ze Sydney. Oba rodiče totiž přežili Buchenwald a Ravensbrück a tehdy řekli bez váhání, že odjedou tak daleko, jak jen to půjde. Riskovat podruhé, už nechtěli. Dodnes si říkám, jak to s nimi asi dopadlo...
My zatím čekaly, až nám autobusáci doporučí cestu domů, seděly nad bakelitovým rádiem značky Perla, poslouchaly zprávy, na střídačku s písničkou Karla Kryla Bratříčku zavírej vrátka. Taky se mi v té době vybavovalo Largo z Händelovy opery Xerxés – Ombra mai fu, pochopitelně v podání Benjamina Gigliho z toho alba. Bylo to skoro jako nářek nad vším, vlastně nad koncem dětství. Ten den mi začaly starosti dospělých.
Bylo to smutné a já vzpomínala ještě na jednu. No písnička to zrovna nebyla, ale sbor je to dodnes krásný a skladba je synonymem uskutečnění lidského snu o svobodném životě na téhle krásné planetě: Giuseppe Verdi, opera Nabucco – „Va, pensiero, sull’ali dorate“ (Leť myšlenko na zlatých křídlech), sbor Židů, kteří zpívají o svobodě pro svůj lid.
Není to chvilka, na kterou bych zvala ráda, ale nemělo by se na tu dobu zapomínat.
POZNÁMKA: Pro ty, kdo by si rádi zazpívali poslední skladbu italsky, anebo česky - zde je text.
Obrázky v článku lze rozkliknout - informace získány se souhlasem autora z veřejných zdrojů na internetu (viz URL adresy v odkazech).
