Je bourbon vždycky jen sklenka whisky?

Není špatný na pití, ještě lepší na poslouchání, ale nejlepší je mix obojího. A navrch doma, z fotelu.

Tak do ruky sklenku, nohy na stůl, a poslechneme si pár skladeb, které se zrodily v srdci krajiny bourbonu a bílé kávy – ve French Quarter v New Orleansu.

Zkusme spolu napřed – na uklidněnou hvězdu první velikosti.

Savoy blues – Louis Armstrong and Lonnie Johnson – (unikát z r. 1927) – oba jsou dokonale vyvážení.

Dear old southland – opět Louis Armstrong – jak vidno, na na všechno mu stačila jen trubka a piano.

West End Blues – sladce spolu hrají – a trošku zpívají - Satchmo a Caratini Jazz Ensamble.

Za snivým blues přichází rychlejší boogie-woogie a to už se prolétneme širším světem.

Boogie Woogie Piano – hraje Johan Blohm se švédskou skupinou The Refreshments! Jak je vidět, i seveřani se umějí odvázat.

Guitar Boogie – jde to i na kytaru – Arthur Smithovi až moc dobře. Říkali mu Arthur ´Guitar Boggie´Smith. Aby byl k rozpoznání od starší hvězdy Grand Ole Opry Fiddlin´ Arthur Smithe. Jeho doména však byl bluegrass.

Gene Krupa and Roy Eldridge - Drum Boogie – bubny korunují tuto neuvěřitelnou skladbu. David Karlinger se na bicí překonává, vydatně mu pomáhají Barbara Clifford s vokály. Zbylé nástroje – Bernie Miller kontrabas, Martin Telfser – kytara.

Jazzový večer musí vyvrcholit pořádným pochodem – „parade marchem“. Tam dole, na americkém Jihu, se s velkou slávou chodilo i s nebožíky – a přidal se, kdo šel zrovna kolem.

When the Saints and Ice Cream – Chris Barber a jeho Band. To je klasika s hvězdným obsazením. Omluvte horší kvalitu obrazu. Zvuk je však působivý. Chvílemi všichni zaplaví publikum, jako hurikán Katherine. V Holandsku – v roce 2013.

Tiger Rag – Midlife Jazzband – Švýcaři - a válejí k nerozeznání od těch od Mississippi. Moc se mi líbí hlavně klarinet.

Jenže všechno hezké jednou končí. Průvod došel a lidé se rozcházejí. Rozruch pomalu utichá, číšníci servírují crepes Suzette, kreolská káva voní skořicí, nastává tichý podvečer.

S ním přichází konejšivá Sweet Louisiana. Už si myslíte, že nic nemůže přebít počáteční klarinet v režii Bob Wilbera. Nemůže, dokud se nedoposloucháte k trombónu Wycliffe Gordona. Je to poetický kousek a ladil by k tomu lok pravého kentuckého bourbonu s ledem.  Myslím, že se s dnešní jazz parade loučíme pěkně stylově.

Abychom si dokázali, že existují i jiní jazzmeni - s trochou srandy – že nepoznáte tyto The New Hot 5 a jejich muzikální francouzské publikum? Mimochodem, jsou to profíci a moc jim to ladí. Všimněte si, posluchačky jsou evidentně žánru znalé.

Obrázky v článku lze kliknutím zvětšit – informace, pokud není pod snímkem uvedeno jinak, získány z volně přístupných, veřejných zdrojů (CC0 Creative Commons) na internetu (viz URL adresy v odkazech).