Úkoly pro něj a úkoly pro ni. Část první.

Domácnost, která se k tomuto výše uvedenému (a velmi citlivému) dělení nikdy nedostane, má můj obdiv a ráda bych někdy přijela na školení. Notýsek mám, tužku ořežu.

Pokud to tedy není domácnost, kde sto procent úkolů rovná se úkolů pro ni. Nebo třeba i pro něj, ať nezním jako ukřivděná feministka.

Protože právě v tom dělení tkví jádro pudla.

Jde prostě o to, že když spolu dva lidé žijí, spravují domácnost, vychovávají děti, je dobré, aby měli rozdělené úkoly. Nabízí se tradiční řešení „úkoly pro muže rovná se fyzicky náročné, popřípadě různé jednorázové velké projekty“ versus „úkoly pro ženu rovná se fyzicky nenáročné, zato trochu ubíjející rutina“. Převedeno do praxe: rekonstrukce domu, skládání dřeva, vyjednávání s dodavateli energií = muž. Vaření, prádlo, vytírání = žena.

Praxe v naší domácnosti ukázala, že je v podstatě jedno, jak si úkoly rozdělíme. Důležité je mluvit o tom, vyjádřit své mínění a třeba se i rozčílit nebo si nechat vynadat. Prostě udělat vše proto, aby se jistá druhá strana dozvěděla, že na světě existuje úkol, o kterém si jistá první strana myslí, že ten komplet přináleží jisté druhé straně a pokud jistá druhá strana má nějaké tajné plány na večer (rovná se čas kdy děti spí), bylo by v jejím vlastním zájmu se o daný úkol postarat, jinak z těch velkoryse pojatých plánů může být jen upřímně míněné přání dobré noci a odkulení se na přesně definovanou stranu postele, kam mají přístup pouze bytosti z říše snů, a i ty jsou při vstupu přísně legitimovány.

Když jsem tak přemýšlela, jakým všem tématům bych se tak ve svém (jinak samozřejmě veskrze pozitivním) blogu mohla věnovat, napadly mne čtyři. Při jejich popisu jsem se tak rozohnila, že jsem sama musela sebekriticky uznat, že tak dlouhý příspěvek by nikdo nečetl. Takže přináším téma první, a to je KOLO.

Aby kolo fungovalo, aby neselhaly brzdy či nespadl řetěz, je podle mne (rovná se jisté první strany) zodpovědností tatínkovou.

Praxe u nás doma:

Kol máme šest. OK, jedno stojí prakticky celý rok na půdě a manžel se ho nedotkne. To je jeho kolo.

My ostatní (já a čtyři děti) občas vyrážíme na akce, které nazýváme „cyklovýlety“. Vždycky někdo řve, vždycky se někdo vymázne, má hlad, žízeň, štve ho předjíždějící bratr, nebaví ho to či ho bolí nohy. Ke všem těmto trablím se přidávají technické problémy s kolem. Nefungují brzdy, padá řetěz, kolo vrže a skřípe, popřípadě vůbec nejede. Má teorie: za vše může manžel. Jistá druhá strana. Kdo jiný totiž?

Příklad z nedávné doby:

Rozhodli jsme se, že se zúčastníme vyhlášeného rodinného cyklistického závodu. Tedy já a dva nejstarší kluci, kteří jsou schopni ujet trasu 32 km a mají na kole přehazovačku. O svém plánu informuji manžela dva měsíce předem a v pravidelných intervalech jej znovu a znovu upozorňuji, že je třeba dát dohromady kola. Pojmem „kola“ myslím to své a dvě dětská.

Ve výsledku mé kolo zůstane nepovšimnuto („dyk jezdíš furt, co by s ním asi bylo“) a dětská kola se dostanou na řadu v neděli pár hodin před odjezdem na cyklozávod. Podotýkám, doteď jsme měli problémy s přehazovačkou, Šimon mohl zařadit jen pět stupňů místo šesti. Jistá druhá strana se celého úkolu zodpovědně zhostí, kolo rozebere, využije prakticky všechno nářadí co má k dispozici. Na správce pracuje soustředěně, minuty plynou, jeho ruce se barví špínou z řetězu a prachem příjezdové cesty. Já se mezitím pečlivě věnuji úkolům ženským, přípravě svačinky, hledání cyklistických dresů a bot a helem a studiu plánu cesty.

Průběh cyklozávodu nebudu popisovat do detailu – stačí jen zmínka o přehazovačce, která zvládne jen stupeň 1 (opravdový krpál) a stupeň 6 (opravdový „skrpál“, jak jej trefně nazval Sam (9) v hluboké  frustraci nad tím, že nám celý peleton ujíždí a my musíme čekat na chudáka Šimona (10), který svému nově opravenému kolu /potažmu otci = opraváři/ nemůže přijít na jméno). Dále bych zmínila technika (pořadatele cyklozávodu), který na odpočinkové stanici během 40 sekund kolo opravil tak, že přestalo skřípat a začaly perfektně fungovat převody všechny, včetně toho nešťastného prvního, se kterým se Šimon (tenkrát věkem 7) rozloučil již dávno. Bohužel byla oprava provedena až po vystoupání do nejvyššího bodu tratě, čili propad na dno výsledkové tabulky už nám ani ten geniální cykloopravář nedokázal odpárat.

Kolik vtipných poznámek ovšem náš desetiletý puberťák dokázal během zpáteční cesty na otcovu adresu vymyslet, to si nepřejte vědět. Respektive – doufám, že je to manžel, kdo se to nikdy nedozví, protože já jsem s tou nešťastnou druhou stranou statečně držela basu a urputně se jí zastávala, i když mi oba koutky cukaly.

A jistá druhá strana je nadšena. Děti přijely unavené a šťastné (unavené, protože celou cestu šlapaly na špatný stupeň, šťastné, protože to mají za sebou). On odvedl daný úkol zdárně (rodina absolvovala cyklistický závod a přehazovačka funguje, o jistém sexy technikovi myslím všichni pomlčíme).

A navíc to vlastně ani nebyl jeho úkol.

Jen jistá první strana prožívá drobný vnitřní boj: nadšeně projevit vděčnost nad mužovým domněle aktivním přístupem ke správce kola, nebo se nafouknout nad neuspokojivým výsledkem?

Čas přinesl odpověď. A ta zněla: Holka, jsou i důležitější věci, kde byste si to vy dva mohli trochu vyjasnit.

A o tom zas příště.