Tak kdo je tady pošuk?

O svém kolegovi jsem se zmínila v úvodu svého blogu. Přisoudila jsem mu přezdívku Sheldon, kterou už bych mu dnes nedala, ale jeho sociální cítění tato přezdívka vystihuje poměrně přesně.

Sheldon mne šokoval loni na začátku září, kdy se mezi řečí zmínil, že bych ho měla šest týdnů zastupovat, protože si vybírá dovolenou. „Co podnikáš?!“ nechápu důvod jeho plánované nepřítomnosti. „Budu se starat o svou rodinu.“

Ukáže se, že Sheldonova manželka (on má manželku?!) je těhotná a prcek se narodí v nejbližších dnech. Ukáže se, že jediný důvod, proč to vyklopil je, že kolegyně Jana jeho manželku = kouli viděla při poslední služební cestě před třemi týdny, takže Sheldon byl donucen jít s barvou ven.

Nechápu.

Trávíme spolu denně osm hodin v kanceláři. První čtyři měsíce, kdy jsem se zaučovala, jsem měla k pracovním tématům máloco dodat. Ale děti? To je přeci moje téma! Deset let jsem byla na mateřské! Načetla jsem spoustu knih! Rozumím každé těhotenské nevolnosti, každé starosti, každému tématu, co se dětí jen vzdáleně týká!

A on to přede mnou utají?!

Jak mi to mohl udělat?!

(no tak přiznejme si, předchozí odstavec bude zřejmě dostatečně pádným důvodem přede mnou o tématu děti ani nekváknout, ale to neznamená, že u mne tato strategie nalezne pochopení).

Takže my s Janou víme, co se chystá.

Den D nastane ve středu sedmého září 2016. Sheldon se neukáže v práci, pak ani druhý den, a následujících šest týdnů o něm není ani vidu ani slechu.

Osiříme s Janou a společně statečně odoláváme palbě kolegů, kteří pátrají, co se se Sheldonem stalo. Ukáže se, že někdo je do tajemství zasvěcen. (stejně jako my v poslední minutě či pár minut po dvanácté, je ale velmi těžké takovou věc zjišťovat a nijak se přitom neprozradit). Během týdnů vykrystalizuje skupina těch, kdo „vědí“ a skupina těch, co „stojí mimo“. Sheldonovi se kupodivu daří celou věc před tou nepřátelskou skupinkou utajit dlouhodobě.

Měsíc.

A další.

Čas běží a já na dané téma se Sheldonem občas zavedu řeč.

Ve firmě zbývají už jen tři lidé, kteří zřejmě nic netuší. Čili poměr VÍ/NEVÍ je něco kolem 15/3.

„Ty Sheldone a ty chápeš, že dítě není barák? Když to pak vyplave na povrch, každý si spočítá, jak dlouho už ho máš, pak můžeš těžko říct „jé to jsem si pořídil včera““…. Nechápu, jak někdo může riskovat poměrně přátelské vztahy s kolegy. Asi neví, jak to ranilo mne, natož někoho, kdo se o existenci Sheldona Juniora dozví s nástupem Juniorovy puberty.

Sheldon si ovšem danou situaci užívá a těší se, až Junior jednou v maturitním sáčku vstoupí do firmy a Davidovi s Míšou a Eduardem spadne brada.

S Davidem podniknu pár služebek, zúčastní se jich i Eduard, občas zajdem na oběd a občas se zakecáme u automatu na kafe. Sheldona zdrbnem jen výjimečně, když jeho zapomnětlivost překročí únosnou míru nebo když nás mimořádně naštve v nějaké podružné pracovní záležitosti.

Ostatních čtrnáct lidí taky drží se Sheldonem basu, i když s Míšou hrají házenou a občas se sejdou k opékání buřtů a ochutnávce vín.

Čas plyne.

Junior už chodí, žvatlá a přestal blinkat mamince na rameno.

A nastane den, kdy se všechno změní.

Všední cesta s Davidem a Míšou na oběd, kdy David zmíní Sheldonovo jméno.

„On si teď vybírá dovolenou po jednotlivých dnech?“ (Komentuje jeho dnešní nepřítomnost v práci).

„No aktuálně jo, ale časem plánuje, že pár měsíců zůstane na rodičovské dovolené.“

Ještě chvilku mi to nedochází.

Pak se ozve David.

„Sheldon má dítě?!“

Krve by se ve mně nedořezal.

Kluci řeší Sheldonova potomka ještě dalších deset minut. (Kupodivu se nikdo nezeptá na pohlaví, ale to je podružné. Zásadní je, že slepice vykvákala cizí tajemství a teď se asi bude muset přiznat). Během oběda nepromluvím už ani slovo. Na obličeji i krku mi naskákají červené skvrny a dala bych deset let života za možnost vrátit čas. Ale už je to venku a tak musím ještě cestou zpátky z oběda masochisticky odpovídat na otázky „a kdy že se to narodilo“ a „jak to že to nevíme“ a „kde k tomu s tou svojí povahou přišel“.

Stojím před dilematem. Přiznat se nebo ne?!

Výsledkem je lahev Tulamore Dew o pár dní později na Sheldonově stole, na níž jsem nalepila drobnou cedulku. „Něco jsem podělala, nebyl to úmysl a moc mne to mrzí.“ Sheldon dorazí do práce, vybalí z tašky svačinu a vodu. Nacvičeným pohybem zapne počítač a rozhrne žaluzie. Náhle mu padne zrak na lahev. Plynule přejede svým zrakem směrem ke mně. Zkroušeně se krčím na židli a jdu s pravdou ven.

Čekala bych, že mávne rukou, ale on je opravdu naštvaný a zklamaný.

Zmíním se, že jsem se ke svému životnímu prohřešku vůbec nemusela přiznávat, což on nakonec uzná a vypadá to, že se s krutou pravdou nakonec možná časem smíří.

„Poslyš….“ Snažím se ještě na poslední chvíli zachránit situaci.

„Ano?“ vzhlédne ke mně a v jeho očích se zračí zklamání a zoufalství.

„Oni nevědí, že ty víš, že to vědí. Možná ti to poskytuje nějakou chabou, ale přeci jen výhodu. Zkus to využít.“

Sheldonův mozek pracuje na plné obrátky.

Půjde to.

Odpustí mi.

Jsem lehčí o pětikilo a říkám si, co je to za blázinec, co se nazývá mým pracovištěm a co mne v tomto ústavu pro choromyslné ještě čeká.

Ale Sheldon je v rámci možností upokojen. On ví, a oni nevědí, že on ví. Je to míň než dosud, ale pořád je to něco.

Den je možná přeci jen zachráněn.