Snobfitnesscentrum a já. Dokonalá kombinace.

Svou urputnou, nekonečnou a pravda trochu bezvýslednou snahu o zhubnutí nevzdávám. Budu na sobě makat, zařadím se do davu a za pár měsíců budu jiný člověk. A tak...

.... a tak jsem se nedávno vypravila asi třicet kilometrů do našeho okresního města, abych tam mezi štíhlými atletkami ve značkových oblečcích trošku potrápila své neforemné a třesoucí se tělo. Už jsem si zvykla, že kamkoliv vkročím (rozuměj fitness aktivity!), jsem vždy ta nejtlustší a ta, která se nejmíň ohne. Zvykla jsem si, že se svým NoName trikem díru do světa neudělám a že po cvičení není nikdo červenější, zpocenější a namoženější než já, i když pravda, pořád mi to trošku vadí. Dokážu ale docela splynout s davem a příliš nevyčnívat, což se mi ovšem tentokrát moc nepovedlo.

Hrůza mě totiž polila, když jsem otevřela před Snobfitnessem kufr auta, abych odtud vytáhla svůj zelený odřený batoh, který mne doprovází po všechna ta léta, kdy se snažím shodit své dvě, pět, deset kilo nadváhy. Ten batoh tam totiž nebyl. Tedy, abych byla přesná: batoh tam byl. Ale ne zelený, lehce propocený. Měla jsem s sebou svůj černý batoh, jehož obsahem jsou - bez koukání - plínky, jupíky, přesnídávky, vlhké ubrousky, kapky do nosu, náhradní kaťata, bačkory a kapesníky. Prostě komplet výbava pro čtyři děti k babičce, která mi ovšem zde, před Snobcentrem, je víte k čemu.

Protože jsem ovšem s sebou vezla dvě další holky, neměla jsem šanci otočit auto, odpočítat stovku za benzín z rodinného rozpočtu a spílat si po zbytek večera, že jsem zabila hodinku času. Ne, to ne. Hrdinně jsem nakráčela na recepci a diskrétně sdělila obsluze, v důsledku drobné nehody nemám s sebou oblečení, a jestli nejsou schopní mi něco sehnat? Frajersky jsem i navrhla, že bych si to vše koupila – a v duchu doufala, že takovou velikost nemají. Neměli, jak jinak, takže jsem si mohla oddechnout a na své dvě kamarádky jsem působila děěěsně za vodou.

„Botky vám půjčím“, mrkla na mne spiklenecky obsluhující slečna a já pochopila, že má stejnou velikost nohy. No, tak to je čtvrtina problému vyřešena, ještě ručník, elasťáky, triko a můžu vyrazit na pásy! Ručník mi ochotná holčina také půjčila, a teprve když vše naťukala do pokladny, došlo mi, že to je standardní služba Snobcentra, pochopitelně náležitě zpoplatněná, což mě, holce děěěsně za vodou, na první dobrou nedocvaklo. Když si to zmalované stvoření řeklo o sto sedmdesát korun, trošku se mi rozklepala ruka. Nechtě ztratit tvář před kamarádkami, vytáhla jsem dvoustovku, vzpomenula na manželovo zděšení („Cožeee? Devadesát korun za cvičení? Kam to jezdíš? Co tam děláš? Jak často to provozuješ? Kde na to bereš???“) a zadoufala, že budu mít dost rozvahy, abych mu tohle celé nevyprávěla.

Horší bylo, že elasťáky ani triko pro mne opravdu neměli. Takže jsem počkala, až se v sále zhasne a pak ve svých světlých džínách a mohutné mikině proklouzla na volný pás. Potím se, upnuté džíny (ve slevě a s předsevzetím, že přece zhubnu) mne koušou čím dál víc a boty o půl čísla větší mi také na náladě nepřidávají. Dál a dál se potím, rudnu a náhle mi dochází, že tohle je SPECIÁLNÍ HODINA! Její jedinečnost spočívá v tom, že kombinuje aerobní cvičení (pásy = 20 minut) a posilování ve vedlejším sále. Pěkně osvětleném, plném zrcadel. A plném štíhlých nalíčených děvčat, která ve cvičebním kompletku se třemi pruhy všude, snad i na ponožkách, ladně zvedají nožky a cvičí břišní pekáčky, vedle mě, která má půjčené obrovské boty, džíny a tlustou mikinu, je zpocená, rudá a má rozmazané oči… ne, to nemohu dopustit. Po osmnácti minutách opouštím pás a jdu ho utřít. Rozladěná, vzteklá, přemýšlím, kde ušetřím tu nekřesťanskou částku a kde zhubnu ty kila, co jsem pro dnešek plánovala. Cvičitelka jde ke mně, vyptá se na problém, což jí já v té tlusté mikině asi těžko utajím, a utěšuje mne: „jé neblázněte, z toho si nesmíte nic dělat! Víte, co se minule stalo mně?“ …

... s nadějí k ní vzhlížím a hltám každé slovo.

... „Představte si, já jsem to celé minule odcvičila v bílých squashových botách!!!“

No tak to mne dorazila. Vypotácela jsem se ze sálu, sedla do auta a celou tři čtvrtě hodinu seděla před Snobfitkem, abych naložila své dvě kamarádky, které vysmáté a namožené nadšeně vykládají celou cestu zpátky, jak to bylo super.

Ach jo, příště spíš nebudu žrát, ušetřím si – prachy i trapasy.