Příspěvek na internet poněkud nevhodný, protože končí sprostým slovem. Uvidíme, jak s tím naloží admin, případnému smazání se nebráním a uctivě se tímto předem omlouvám.
Škodolibá radost. Já vím, nemá se to a je to hřích.
Ale nemůžu si pomoci. Je mi jasné, že se průměrný čtenář po přečtení tohoto příspěvku otřese hnusem nad tím, jaká já jsem bestie. Nicméně můj dnešní pocit radosti pochází z kombinace několika faktorů, které myslím blahosklonný člověk s trochou fantazie také musí pochopit.
Německá firma, já jediný Čech, na kterého nikdo nebere ohledy. Pracovní pozice, určená původem pro Němce, to znamená nutnost porozumět (nejen) technickým textům, které jsou obtížně zpracovatelné i pro rodilého mluvčího. Ba co hůř, očekávání okolí, že takové texty budu schopna v průběhu pár měsíců sama vyplodit.
Neustálá příprava na to, co chci vlastně říct – osobně či po telefonu. Hledání potřebných slovíček a pocit trapnosti, když se mně někdo zeptá na téma, kde je potřeba jisté diplomacie, obratnosti ve vyjadřování či balancování na ostří nože kritiky.
Vnitřní pocit hnusu, kdy ve své (právě do světa vypuštěné) větě identifikuji čtyři zásadní chyby a zpětně mi dojde, že tomu paskvilu vlastně adresát prakticky neměl šanci rozumět.
Záplavy studeného potu, když se na displeji mého telefonu objeví volačka 0711, tj. Stuttgart (a potenciálně náš prakticky jediný zákazník Daimler), a šéf sedí vedle mně a zvedne obočí, jako že čeká, co zas vyplodím, a snaž se.
Intenzivní pocit soustavného ponížení, když šéf Sheldon soustředěným zrakem kontroluje mé e-maily a vzdychá nad použitými členy, vedlejšími větami či kostrbatou stylistikou.
Ale dost tesknění – dala jsem se na vojnu, musím bojovat.
Přesto (nebo – co si budem povídat – právě proto!) jsem se neubránila nadšenému pocitu vnitřního juchání, když jsem dnes zaslechla svého šéfa mluvit anglicky. Na vysvětlenou, šéfovi pro změnu občas kontroluji já jeho anglické e-maily a dlužno dodat, že málokdy mám co jim vytknout. Tu a tam něco vyšperkuji, jen abych byla důležitá a jasně mu ukázala, že anglicky zas umím líp já než on, i když jisté výrazy (go live date) jsem se naučila s tichým uzarděním právě já od něj.
To, že se v oblasti angličtiny můj šéf necítí úplně sebejistě, jsem telepaticky odtušila díky jeho zoufalému řevu „Volá Čína, volá Čína, Aleno, prosím prosím vezmi to“ a instinktivnímu pohybu na kolečkové židli směrem co nejdál od psacího stolu a vyzvánějícího přístroje. Ještě že nám naše chytré telefony ukazují na displeji telefonní číslo volajícího.
Přesto se dnes z nějakého mně neznámého důvodu stalo to, že šéf anglicky volající hovor vzal. Sedím tiše za svým monitorem, předstírám práci a poslouchám, jak chudáček po uši červený Sheldon potí věty pro zahraničního partnera. „Potí věty“ není úplně přesný výraz, protože předmětem šestiminutového rozhovoru byl pokus o vypocení věty jediné, pravda rozvité, nicméně pořád jen té jedné jediné.
„Hm, ehm, hm, jaaaa, hm...“ ... následuje nějaké anglické slovíčko, třeba „we are .... hmmm, ehm, hmmm, we.... ehm...“
Na svou obranu musím dodat, že to bylo tak naprosto strašné, že mi v tu chvíli bylo samotné trapně a nejraděj bych se okamžitě někam zdekovala, mít kam. Protože přesně chápu, jak se cítí člověk, který se celý zpocený a červený a bezmocný (já) snaží vypotit souvislou větu, zatímco někdo, kdo jazyk bravurně ovládá (můj šéf němčinu) sedí vedle u stolu se zdviženým obočím a čeká, co z toho nebohého chudáka vypadne.
Uvažovala jsem, copak šéf asi řekne, až to sluchátko položí. Bude to nějak komentovat? Obrátí se na mne, coby na jediného anglofila v kanceláři? Už jsem si připravovala povzbuzující mrknutí a palec nahoru.
Šéf po rozhovoru, který jemu samému jistě připadal jako věčnost, s úlevou odloží sluchátko a odfoukne si:
„Zasranej Polák, volá z německýho čísla.“
Tak to mě rozbilo.
