Sheldon v akci

Již třetí týden pracuji v Německu, v administrativě jsem jediný cizinec. Snažím se být tichá, na vše připravená a pokud možno neviditelná, dokud nezjistím, jak to tady chodí. Někdy se daří lépe, někdy hůře...

Mým šéfem je Sheldon Cooper.

V oblasti jakékoliv mezilidské komunikace a sociálních vazeb naprosto tápe, pokud se předmět rozhovoru netýká nastavení lisovacích parametrů či výsledků měření 3D, postřehnete na jeho tváři často znatelné rozpaky. Znaje „svého“ Sheldona, divím se, že ten filmový nemá brýle – protože k TAKOVÉ osobnosti brýle prostě patří.

Svého Sheldona vám ráda popíšu, protože jsem k němu za těch pár dní pojala vyloženě blahosklonný vztah – na jednu stranu ho obdivuju (kdo vám sečte, navíc správně, sloupec šesti čtyřciferných čísel, to celé v čase sedmi sekund? Ač se tomu Sheldon diví, jde o akci, o které se já v čase sedmi sekund ani nerozhodnu, jestli se do ní vůbec pustím, o času potřebném pro výpočet ani nemluvě).

Na druhou stranu mi trochu leze na nervy, protože je naprosto mizerný organizátor. Nevím, jak budu jeho osobu hodnotit za půl roku (a i to je důvod, proč si své úvodní dojmy zapisuji), nicméně reakce na otázku „můžu se krátce zeptat?“, která spočívá v  přisunutí jeho židle k mému stolu, se mi zdá dost přemrštěná. A jsou i jiné věci, kterým dle mého soudu věnuje přehnanou pozornost, což nevyhnutelně ústí v nedostatek pozornosti v jiných (= důležitějších) oblastech. Bohužel se občas ukazuje, že ta DŮLEŽITĚJŠÍ OBLAST je vymyslet nějakou práci pro mne, ale to už jsem si koneckonců posteskla.

Po vizuální stránce bych svého Shellyho přirovnala k mladému Lotrandovi. Rachetický typ s propadlým hrudníčkem a kulatými zády, na nose brýle, které – dle tloušťky skel soudě – rozhodně neslouží k okrase. Za brejličkama krtčí očička, která, myslím, trošičku šilhají. Sheldon je kupodivu vyšší než já, za což jsem ráda. Už tak si připadám jako hrom do police, díky svým jazykovým nedostatkům, tak ještě být za slona, když za ním tak cupitám po výrobní hale. Nicméně i přes svou výšku mi můj šéf připadá jako nesmělé, zranitelné zviřátko.

Ovšem dnes jsem byla svědkem Velkého Sheldona v akci a svůj názor jsem si musela trošinku poopravit. Protože coby vedoucí projektové sekce se asi do konfliktů dostává, a to zřejmě dost často.

Bohužel to bylo tak, že jsem já sama byla příčinou jeho konfliktu s Ralfem, naším nákupčím a IT technikem v jedné osobě.

Vše začalo ráno, když jsem zjistila, že jsem předchozí den pracovala pod ID svého šéfa. Přihlašovací údaj: UnsereFirma_GmbH/cooper. Dnes se ovšem musím přihlásit pod svým ID. UnsereFirma_GmbH/suchoparova. Heslo. Nic. Znovu nic. A znovu nic. (Uvažuji, zda náš páteční rozhovor se Sheldonem na téma že moc nemám do čeho píchnout neměl ten důsledek, že dnes jsem již bez práce. Tuto variantu zavrhuji s tím, že tak drastický způsob, jak to zjistit, by nevymyslel ani autor toho nejhoršího hollywoodského scénáře). Zkouším to zas a znova, a jako poslední varianta mi nezbyde než zavolat Ralfa, našeho IT specialistu a kebabomilce.

Ralf se přihlásí dvěma kliky (pod ID UnsereFirma_GmbH/alena.suchoparova). Omlouvám se, znovu se omlouvám a děkuji.

A za hodinu volám Ralfovi znovu, tentokráte proto, že mi zmizel soubor z plochy. Respektive nezmizel – je tam, ale nejde otevřít. Je to dokument, na kterém jsem pracovala celkem asi čtyři dny a uložila jsem si jej, pro jistotu, k sobě na plochu, aby s ním nemohl pracovat nikdo jiný.

Ha, ha!

Soubor samozřejmě zmizel, a s ním i trpělivost mého šéfa. Sheldone, do toho!

Celý rozhovor zde nebudu přepisovat, základní myšlenka je však tato:

Ralf: „Co to má co ukládat na plochu, měla to uložit na server, když si to dá na plochu, to je jasný, že se to nezálohuje a já to nikde nevyšťourám.“

Sheldon: „To je fuk, měl jsi jí založit složku na serveru s jejím jménem, ať ví, že si to tam má ukládat, je to tak těžký? To má mít snad každý zaměstnanec, co nastoupí!“

A v tomto duchu dále. Kalibr se přiostřuje: „No tak když někdo neví, že si nic nemá ukládat u sebe, tak tomu asi není pomoci, ne? To je věc základní počítačový gramotnosti, když to někdo nepochopí, moje chyba to není.“ ... „To je jedno, kdyby měla svou složku, tak... Co tam v tom IT vůbec děláte? Když nezvládnete takový jednoduchý úkon?“

Alenka: „Píp... já to udělám znova, píp... to nevadí, je to moje chyba, píp...“ (Pojmem „píp“ myslím nesmělé kuřátko, ne sprosté slovo).

Nicméně k udobření zuřících kohoutů nedochází a Ralf nasupeně opouští kancelář. Sheldon v tu chvíli věc pouští z hlavy a jde telefonovat zákazníkovi. Já si otvírám prázdný soubor a pokouším se celý dokument znovu zrekonstruovat.

Celá záležitost má vtipný dodatek, a to když jsem dva dny na to přepracovávala nějaké kalkulace. Bylo to celkem asi šest souborů, a různé náklady bylo potřeba napasovat tak, aby to nebylo nápadné a přitom jsem se dostala na cílové částky prodejních cen... piplačka a nuda. To celé, POCHOPITELNĚ, na serveru (na plochu už si nikdy nic neuložím, slibuju, natolik počítačově gramotná už od letošního ledna jsem). No a server v 15:06 kleknul. Celá práce zmizela, a od IT oddělení jsme (druhý den, kdy už připojení fungovalo) obdrželi hromadný e-mail s omluvou a vysvětlením.

No, tato druhá událost měla dva pozitivní efekty: šli jsme domů dřív a mně přišel e-mail! (v pořadí druhý. V prvním oznamovala kolegyně, že byl aktualizován telefonní seznam). A k tomu se přidal ještě fakt, že už druhý den po sobě jsem celkem i měla co dělat – po zrestaurování souboru z plochy jsem se nanovo mohla pustit do těch kalkulací na serveru.

Všechno zlé je k něčemu dobré, a Sheldona raděj bosou nohou nedráždit – jsem ráda, že to za mne ověřil někdo jiný, já se pokusím něco podobného nezkoušet.