Když jsem měla děti malé, trávila jsem celé dny studováním různých příruček. Počínaje „Jak být dobrou matkou“ přes „Co děti v životě nejvíc potřebují“ až po „Do pátku bude vaše dítě jiné“ či „Malý tyran“.
Utvořila jsem si několik výchovných teorií, nastudovala pár případových studií a časem došla k názoru, že mne v podstatě již nemůže nic překvapit. Kdyby se náhodou stalo, že by se mne někdo někdy zeptal o radu, jak při nějakém výchovném problému postupovat, zahrnula bych jej návody, teoriemi a dobře míněnými radami. Případně příklady z praktického života našich čtyř ratolestí, které jsou bezpochyby-ty-nejlépe-vychované-děti-na-planetě-zeměkouli-a-v-celém-vesmíru-vůbec. Naštěstí se mně téměř nikdo nikdy na nic neptal, jako by to ty ve výchově tápající maminky jakýmsi šestým smyslem vytušily, že co se týče výchovy, se mnou není radno si zahrávat.
Anebo jako by mne milosrdný osud chtěl uchránit krutého prozření, kdy se v letech budoucích ukáže, že všechny ostatní děti jsou vychovanější, pečlivější, méně zapomínavé, méně drzé / voprsklé a lépe spolu navzájem vycházejí. Prozření, kdy tiše a nenápadně zpoza rohu pozorujíc dětský kolektiv zjišťuji, kolik naše děti v sobě mají podlosti a zákeřnosti, v duchu souhlasím se všemi, kdo si s nimi v tu danou chvíli odmítají hrát a zuřím, jsa svědkem toho, jak se naše (na-celé-planetě-nejlépe-vychované) děti bez ohledu na udřenou matku dobrovolně a s rozkoší válejí ve sněhobílých svetrech v blátě, zatímco ostatní (podotýkám o poznání mladší) děti překvapeně otvírají pusy se slovy „Kluci neblázněte, máma vás přerazí!“…
Ano, košatý je strom života a já každý den sklízím trest za svou druhdy nekritickou pýchu na ty krásné čisťoučké uzlíčky, které maminku tehdy oslovovaly „ma-ma“ (v kontrastu k dnešnímu „matko“) a vztahovaly ke mně buclaté ručičky, zatímco dnes jejich prsty lítají po displeji mobilu a pro milovanou maminku mají jen otráveně povytažené obočí a otázku, jestli už bude večeře.
Jejich zapomínání a ztrácení předmětů všeho druhu je také kapitolou samo o sobě. Cokoliv pro ně kupuji (rukavice, čepice, boty, peněženku, psací potřeby a různé školní vybavení), s tím se už u pokladny v duchu loučím. Nepomáhá naléhání, vysvětlování, vydírání („ne, nepřijdu z práce dřív, musím vydělat na deštník, co jsi minulý týden ztratil!!!“). Holčička stejný bordelář jako kluci. Co není přišroubované k podlaze, to u nás prostě zmizí, a někdy i ty přišroubované věci. Typickým příkladem jsou nové mikiny nebo bundy. „Jak mám vědět, že je moje, když ji mám první den na sobě? Jsem si na ni ještě nezvykl! Tak se nediv, že jsem ji ztratil, je to tvoje vlastní vina, neměla jsi mi to kupovat!“. Ostatně mohla mne varovat situace v první třídě, kdy malý Šimon dorazil domů bez kalhot. Ze zimní bundy mu koukaly jen hůlčičky nožičky v punčochách a sněhulích. Na mou vyděšenou otázku „Kde máš rifle?“ odpověděl jen výrazem oči-jako-talíře a zvukem „HE?!?“…
Občas nastane situace, kdy v duchu zabrousím ke všem těm slovutným autorům knih o výchově a říkám si, jo hochu, jo babo, teď poraď.
Jako onehdá.
Před spaním si s dětmi povídáme v posteli a já se snažím klást neotřelé otázky, abych nenápadně pronikla do jejich světa.
„Tak co děti, jestlipak jste dnes někomu pomohli.“
Dětičky vzpomínají a následně vyprávějí o zapůjčených pravítkách a podržených dveřích, načež promluví desetiletý Samuel.
„Já jsem pomohl Vojtovi. Dal mi obal na sešit. Ptal jsem se ho, co za něj chce a on řekl nic. Tak jsem mu slíbil, že mu dám padesát korun. Zítra mu je mám přinést.“
Spadla mi brada. COŽE?!?!?!
Nastala debata (klidná, nechtěla jsem rušit přátelskou atmosféru), zda si náš malý matematický génius uvědomuje hodnotu peněz a zda je mu jasné, že za daný obnos by si mohl koupit obalů aspoň pětadvacet. Bohužel se ukázalo, že si hodnotu padesátikoruny uvědomuje (kapesné mu činí 20 Kč na týden), ba dokonce svůj slib považuje za neuvážený. Nicméně tím, že jsem mu vždy otloukala o hlavu biblický princip „svůj slib vždy splň, byť ke své škodě“, považuje nyní za svou povinnost vyklopit před Vojtou na stůl obsah své peněženky a doufat, že se tam padesát korun vůbec najde.
Nepomohlo přesvědčování a naléhání („Samíku, jemu to je jasný, žes to přehnal! Když mu to vysvětlíš, určitě to pochopí! Samíku, vždyť on přeci řekl, že za to nic nechce! Samíku!!!“). Následovala rozvitá teorie na téma „Kdyby sis to vydělal, tak neřeknu popel, ale vzhledem k tomu, že ti kapesné dávám nezávisle na tvém výkonu, jsou to v podstatě i moje peníze a nemůže mi být jedno, že je neuváženě házíš do kanálu.“
V záchvatu pocitu děsné křivdy jsem Samovi oznámila, že následujících dva a půl týdne nedostane kapesné.
Zaběhl do pokojíku a zjistil, že má v peněžence sto sedmnáct korun. Vtiskl mi do ruky padesátikorunu, že mi ji teda jako vrací, protože by nesnesl pocit, že sourozenci dostávají každé pondělí kapesné a on ne.
Načež ve mně začal hlodat pocit viny. Vždyť mi to přece svěřil dobrovolně, nic zlého netuše. A vlastně mu jde jen o splnění slibu kamarádovi, navíc přesně podle mých pokynů. A když si kupuje jiné kraviny (hopsakouli téměř při každé návštěvě Tesca a ztratí ji pravidelně dřív než dorazíme domů), tak přeci také nic nenamítám, ať si chlapec se svými prostředky hospodaří dle vlastního uvážení.
Pocity se ve mně zmítají, až se situace obrátí, já mu peníze vracím a on naléhá: „Měla bys mě potrestat! Zasloužím si to! Neměl jsem to slibovat!“ (snad je v něm přeci jen něco dobrého a neroste nám pro kriminál).
Padesátikorunu druhý den spolužákovi skutečně nese.
Když se ho odpoledne ptám, jak to dopadlo a co na to Vojta říkal, rozzáří se Samíkovi obličej.
„No tak to se mami vyřešilo úplně samo. Sem ty prachy ztratil ještě než jsem přišel do školy. Sem to Vojtovi vysvětlil a prej je to jedno, že prej měl ten vobal stejně navíc. Tak se na mě ani nezlobil.“
No tak tento případ máme z krku, hurá! Se to vyřešilo samo!
