Ve výchově mám jasno. V době, kdy jsme nemohli mít děti, jsme měli mraky času, abychom si vše ujasnili na teoretické rovině. Načetla jsem si spousty moudrých (i nemoudrých) knih. A když přišli vlastní potomci....
.... založila jsem si blog na iDnes.
A sem přispívám aktuálními zážitky, a nebo také těmi, co jsem sepsala před lety.
Takže, kde jsme to skončili? Ano, načetla jsem spousty moudrých knih. Také jsem absolvovala návštěvy přátel s uřvanými ratolestmi, prodiskutovala vše s uštvanými rodiči. Když teď přišli mí vlastní potomci, nic mne nemůže překvapit, ba dokonce ještě, ptá-li se někdo, poskytuji zdarma zasvěcené rady svým kamarádkám. Pravda, on se tedy většinou spíš nikdo neptá, a tehdy neváhám se svou poznámkou přispět netázána. Každá maminka to jistě ocení, když bojuje na pokraji nervového zhroucení se vzpurným dítětem a někdo jí do toho začne udílet cenné teoretické rady, získané ze zkušenosti s úplně jiným dítětem!
A proto mi bylo dopřáno sklidit nějaké plody mé perfektní a teoreticky dokonale zvládnuté výchovy, snad abych příště s odpuštěním držela hubu a nebo si raději vrazila sama pár facek, než někomu začnu radit.
Následující řádky jsou shrnutím jednoho jediného dne s mým pětiletým synkem, ba co jednoho dne, jednoho odpoledne. Pokusím se být stručná a ne jako obvykle…
Vyzvedávám chlapce ze školky. Pro ty, kdo to neví, mám děti ve věku 5, 4, 2 a 1 rok, do školky chodí jen dva starší chlapci. Jednoduchý pokyn „vezměte se kombinézu, boty a pojďte“ plní moji vzorní chlapci asi deset minut, přičemž mi stihnou povyprávět, co ve školce zažili, ukázat každý svůj obrázek, našlapat si ponožky vodou z roztátého sněhu v šatně a zhádat se navzájem o to, kdo bude první ve dveřích. V autě koukám, že Šimon má jen jednu rukavici. „Kde máš druhou rukavici?“ „NEVÍM!!!“ vykřikne na mne s nenávistným výrazem, jako kdybych se ptala už popáté a jako kdybych ostatně vůbec neměla na takovou otázku právo. (Vracím se do školky, pak jdu do jídelny, rukavice nikde, ale to je jasné, byly jen dva týdny staré, no klasika, kolik už jsme toho od září ztratili, ani nevím). Doma pak zjistím, že mu chybí ještě i mikina, ale na řešení už nemám sílu. „Šimone, jedeme koupit boty“, považuji jen za formalitu oznámit mu odpolední program. „Nejdu nikam, kde není televize.“ Přehodnocuji plány – místo do Deichmanna, kde je televize, půjdem do Bati, tam není. Ať si chlapec nemyslí, že bude po jeho. Jedem. Akci se čtyřmi dětmi v obchodě nebudu popisovat, je to nuda a stejně nikdo můj výkon neocení. Při zkoušení obuvi dávám Šimonovi jednoduchý pokyn: „Projdi se.“ Šimon mizí za regálem a já se následujících patnáct minut marně snažím odchytit ho. Běhá jak pominutý, občas vylítne i ven z obchodu, rám se intenzivně rozeřve a do honičky se zapojuje i ochranka. Ve čtvrtek, pěkně odpoledne je obchod i chodník plný lidí, všichni se zastavují a kroutí hlavami nad hysterickou matkou, které divže po bradě nekane slina vzteku a bezmoci.
To je přesně situace, kdy jsem si s roztomilým uzlíčkem v kočárku říkala, taková matka já nebudu. Hysterka s rozmazanýma očima, co se nezmůže na nic než na vřeštění, to má z toho, že toho spratka nikdy nepotrestá.
Koupíme boty (první, co nám padly pod ruku) a dorážíme domů. „Svlíkni si kombinézu.“ A za pět minut: „Svlíkni si kombinézu.“ (mezitím vedle Šimona na schodě vyrostla pyramida z obuvi, normálně se válející nepovšimnutě v chodbě). Hoch si váhavě zouvá boty a dál sedí v kombinéze na schodech. „Co ta kombinéza?“ nabírám na obrátkách. Pomalu se souká z kombinézy a jak jí svlékne, nechá ji ležet na chodbě. Zkrátím to (protože věřte tomu nebo ne, pořád je co zkracovat) – výsledek je po dalších dvaceti minutách, kdy kombinézu zamyšleně přinese do obýváku, kde s ní flákne o zem, protože ho zrovna zaujalo něco za oknem. „ŠIMONE?!“ nevnímá, jak kdyby si vnímání přestavil na jinou frekvenci.
Po domluvě a drobné výchovné lekci, kdy nastává čas pro omluvu, na mě místo omluvy nenávistně štěkne: „Až budu velkej, stejně se od tebe odstěhuju!“ … a když jdu už opravdu pro vařečku, přejde do nevinného úsměvu: „no to je snad v dospělosti normální, ne?“ …
Doufám, že jeho výchovu přežiju. A jestli jo, těšte se na mé rady, ty budou ze života.
