Paralelní světy

Dnes se střetly dvě galaxie. Dva světy, které spolu navzájem nemají nic společného. A jeden druhého nemá šanci pochopit, ani kdyby se ten jeden, nebo i druhý, snažili o vysvětlení sebevíc.

Možná se mezi oběma mými věrnými čtenáři najde některý, který si vybaví mého kolegu Arného. Arné mne na začátku mé hvězdné kariery kancelářského poskoka šokoval svou úzkostlivou péčí o hygienu svou a svého okolí. (Jednou se zmínil, že má ke mně ze všech lidí ve firmě největší důvěru. Pomyslela jsem si, „A to hochu o tobě nikdo z firmy nepíše články na internet“ a pod tíhou svědomí jsem všechny své příspěvky na toto téma smazala. I když byly samozřejmě mimořádně zajímavé).

Dnes ale udělám výjimku a o kolegovi Arném se znovu zmíním. Myslím totiž, že přes veškerá svá těžko snesitelná specifika z dnešního Velkého Třesku vychází bohužel on jako ten normálnější.

Sešli jsme se u něj v kanceláři na koláč a kafe, hned co skončila vytírací pauza. Opatrně sundavám z jednací židle Arného aktovku a pečlivě kontroluji, zda není podlaha po vytírání ještě mokrá. Podlaha se zdá být v pořádku a tak aktovku na zemi překročím a uvelebím se na židli.

Kafe und Kuchen probíhá v příjemném přátelském duchu, hovor líně plyne a občas se i zasmějeme. Než padne Arného zrak na tu inkriminovanou aktovku. Zastaví se mu dech, poklesne brada a obličej nabere nepříliš zdravou zelenou barvu. Tu vzápětí ozvláštní pár kapek potu na čele a následný ruměnec na tvářích, o podivných skvrnách na krku ani nemluvě.

„Cos to udělala?!“ vytřeštěné oči mu každou chvíli vypadnou z obličeje a plácnou sebou na podlahu vedle té naprosto zničené aktovky.

„Víš, jak je ta podlaha špinavá?!“ hlavu pomalu otáčí ke mně, zatímco oči nemůže odtrhnout od té zdevastované věci. Nakonec mne svými zelenými lasery probodne. „Uvědomuješ si, co jsi udělala?!“

Nechápu vážnost situace a zavtipkuji, že sebešpinavější podlaha je jistojistě lepší než můj zadek, protože druhá varianta byla na aktovku si sednout.

Zuřivá slina v koutku jeho úst naznačí, že není čas na vtipy.

Dovolává se pochopení kolegů, kteří jen děkují nebesům, že oni si své židle přinesli z chodby a vyhnuli se tak katastrofálnímu faux-pas, z jehož následků nemá ubohá moucha lapená v pavučině úniku.

Atmosféra už svého vrcholu dosáhla, všichni se pomalu trousí do svých kanceláří s nedopitými hrnky kafe a zbytky Kuchen v ruce, já ještě zůstanu stát na okamžik mezi dveřmi a na chvilku se ponořím do vlastního vesmíru.

Do vesmíru, kde aktovky na zemi jsou naprosto v pořádku.

Protože když se s halasením (hádáním, vztekáním, zpíváním, překřikováním a nepravidelně vyřvávaným slovem „MAMÍÍÍÍ!!!“) otevřou kolem půl páté vstupní dveře a dovnitř se vřítí čtyři zablácení výrostci, první, co udělají, je fláknout s aktovkou na zem doprostřed chodby. A není to podlaha v tiché setmělé kanceláři, kde právě skončila vytírací pauza. Je to podlaha místnosti, kudy se chodí do garáže a na terasu a kde bydlí (srst právě měnící) německý ovčák. Hned za aktovkami letí čtyři páry bot a přistanou přesně vedle těch „na ven“, co tu také shodou okolností sídlí a co jsou shodou okolností ještě zablácenější. (Onehdá rozbil náš nejstarší chlapec – gymnazista – letící botou lustr se slovy „no a jak si mám jinak ty kroksy podle tebe sundavat?“).

Když se smečka vřítí dovnitř, je otázkou minut, než bude shozený přehoz z gauče a nakřivo obrazy a spadlá záclona z okna a polštáře se budou válet po zemi. Stůl se pokryje drobky a pod ním se budou válet rozličné papírky. Dva chlapci se možná odklidí do kuchyně, kde předvedou variaci na šermířský souboj s dvěma klacky, které nepozorovaně přitáhli domů, zatímco sedřený otec vybaloval nákup z auta. Linka bude zanedlouho polita šťávou, kterou ještě dnes někdo rozšlape po celé kuchyni a zítra se z ní stane hmota podobná gumě, co mi všechny sněhobílé šuplíky spojí dohromady. Do toho vytí psů, kteří se s námi ještě pořádně nepřivítali, otec hřímající pokyny a zakopávající o boty v chodbě a tašky a igelitky s nákupem a já marně se snažící reagovat na všechny děti najednou, protože všechny něco vyprávějí a všechny požadují odpověď, a to okamžitě.

V tomto duchu se nese celý den, víkend nevyjímaje. Kromě víkendového jitra, které u nás trvá zhruba do půl jedenácté, než všechny ty noční skřítky vykopeme z postelí. A mumraj začíná zas. Pranice o koupelnu, poplivané umyvadlo a otevřená napůl vyteklá pasta bez víčka (když se náhodou uvolí vyčistit si žluté zuby). Elektrický kartáček, který se rozletěl na kusy, ačkoliv „nikomu nespadl“. Marná snaha o to donutit je převléci se z pyžama. Snažíme se o pár domácích prací a snažíme se děti z nich nevynechat, ať vidí, že vše má svou daň a o velký dům je potřeba se starat. Samozřejmě je to pro nás namáhavější, než si věci udělat sami. Prádlo se musí znovu převěšet, protože po dlouhém dohadování (kdo, proč, kdo naposled a proč zas já) visí na sušáku ve zmačkaných kuličkách. Nemluvě o tom, že vše co vypadlo z pračky na zem tam prostě tak zůstane ležet, dokud to neshnije a nevroste do podlahy. Dětské pokojíčky jsou kapitola sama pro sebe. Prostor pod postelemi je neuvěřitelným zdrojem a inspirací pro hledače pokladů, pokud těm hledačům ovšem nevadí občas narazit na starý buřt, převržený hrnek se zaschlým pytlíkem čaje či kus chlebíčku nebo pavučinou opletenou čepici z loňské zimy, se kterou už jsem se dávno vnitřně rozloučila. Ale občas se tu najdou i knihy z knihovny (ty hledáme pravidelně před každou návštěvou a nejednu jsme již museli uhradit). Z aktovek vyndavám plesnivé svačiny, několik PET lahví, několik sbírek na tělocvik (které ovšem v den tělocviku zůstanou samozřejmě doma).

Mohla bych to celé Arnému povyprávět, ale nejsem si jistá, zda by pochopil, že to celé není moje vina. Protože ani já si tím nejsem úplně jistá. A zároveň nevím, jak mu náležitě vykreslit frustraci člověka, který musí tenhle výše popsaný chaos nazývat DOMOVEM, protože jiný domov nemá. Musí tam žít, prožívat každý den, vracet se do toho znovu a znovu a nemít úniku. Domov je místo, které má vonět a kde člověk nalézá klid a útočiště. Kde vyčerpaný exponovaný zaměstnanec soukolí automobilového průmyslu najde spočinutí a zdroj nové energie do dalších bojů a potyček.

K završení toho všeho, co je „možné jen u nás“ si připomínám historku z tohoto víkendu, za kterou se stydím, ovšem vlastně úplně bezdůvodně, protože já jsem v tom zcela nevinně.

Vyrážíme kamsi autem, děti sedí všude možně a samozřejmě mají problém se přes autosedačky zapásat. Náhle osmiletá Viktorka vypískne zděšením.

„Mami, já mám něco na tom pásu! Fuj, co to je?!“.

Sama se odpášu, oběhnu auto holčiččin pás zkontrolovat a ….. to je psí hovno! Pás je od psího hovna! Ačkoliv bych měla mít v autě mokré ubrousky (nejlepší vynález od doby co vynalezli krájený chleba), samozřejmě v tuto chvíli nahmatám jen prázdný pytlík. Pokusím se utřít pás z nejhoršího papírovým kapesníčkem, jehož velikost pro daný úkon naprosto nedostačuje. Co mne ovšem zneklidňuje nejvíc…. Jak se dostane psí hovno na pás zadní sedačky? Kde všude ještě může být? Snažím se jít po čichu a zdroj identifikovat. Neumím si představit, jak k něčemu takovému může v normálním autě a normální společnosti dojít.

Zdroj samozřejmě v tu chvíli nenajdu.

Vysvětlení ale na sebe dlouho čekat nenechá – vše se vyjasní při vystupování z auta.

V kufru leží Šimonův spacák, který vezeme z jeho víkendového výjezdu.

Očividně si Šimon spacák položil kamsi „na trávu“, která ovšem pouhou nudnou travou rozhodně nebyla. A protože to není žádná princeznička, při nakládání věcí do auta spacákem pořádně zdálky švihnul do kufru. Tak důkladně, že máme nadílku rozmáznutou zezadu na zadních sedačkách, na dně kufru, na cestovní brašně a na inkriminovaném cestovním pásu. Při hledání „po čichu“ musely být moje čichové buňky v tu chvíli zcela otupeny tou nadílkou z pásu, nebo nevím.

Ještě že jsme ten den nevezli žádné hosty.

„Jejdanánku, nějak jsem se zamyslela, co jsi říkal? Že je ta podlaha špinavá a že jsem ti zničila tašku? …… Prosím tě promiň, já tě úplně chápu. Hned ti ji utřu vlhkým ubrouskem, ukaž… ne ne, myslím, že z toho neonemocníš. Díky Bohu, ještě že je ta podlaha čerstvě vytřená… chápu, stát se to zítra, asi bych tě měla na svědomí. Slibuju, už se to víckrát nestane. Slibuju.“