Čtyři děti ve věku 1, 2, 4, 5. Obyčejný, všední den. A já s pocitem, že je nezvyklý klid a ticho a já mám nárok na zasloužený šálek kávy. Nebo třeba dva.
Tenhle příspěvek jsem napsala v roce 2011, a jeho účelem bylo vypsat se ze frustrace každodenního zápasu s rolí uklízečky, kuchařky, animátorky, organizátorky, lékařky, uspávačky, vypravěčky... prostě maminky.
Když někdy nastane během mého pracovního dne chvíle, kdy mám pár minut „pro sebe“, intuitivně schovávám hlavu mezi ramena, rozhlížím se kolem sebe a v obavách mhouřím oči. A obvykle se nemýlím: pár (někdy desítek) volných minut se mi rázem vrátí několikanásobně: dva smrkající nosánky, jeden pokakaný zadeček, jedno dítě padající ze schodů a zvrklý kotník na kostičce lega, případně uražený palec o roh linky – to vše, prosím, v jeden jediný všezničující okamžik! Anebo samozřejmě něco ještě mnohem horšího.
A zrovna dnes dopoledne nastal moment, kdy se snad svět k mému údivu přestal točit. Davídek spal a ještě i po dvaceti minutách vypadal, že se nehodlá probudit. Kluci si vyrobili domeček z jídelního stolu, židlí a dek, nanosili si tam nádobí, do toho vysypali kostičky lega a dřevěné kostky, holka tam natahala pastelky a papíry v různém stadiu zmuchlanosti a vesele se prdelila kolem nich, roztomile cosi vykládajíc. Nikdo se s nikým nerval, nikdo nic nerozlíval po podlaze ani nešplhal po záclonách či po lince, nikdo neubližoval holce a nikdo neřval hlady nebo žízní. Ten nepořádek, to je to jediné, říkala jsem si. Tenhle všeobjímající nepořádek, očividná daň za klid, který roztřeseně vyhlížím. Ale je-li to jenom tohle…
Spokojeně jsem si udělala šálek kávy, dokonce se mi podařilo ve zdraví kolem kočárku s malým potichoučku propašovat i svou beletristickou knihu, kterou jsem kdesi vykutala pod vrstvou prachu a kupodivu se mi podařilo ji i otevřít (a najít stranu, kde jsem před měsícem skončila). Ale to už mi hodinky připomněly, že je čas na oběd. Nepořádek jsem dětem odpustila (uklidí ho až po obědě, protože vidina oběda bez Malého Řvouna je pro mne cennější než strávit tento vzácný okamžik tím, že budu donekonečna opakovat „ještě tady je kostička“ a „uklidil už jsi ty pastelky?“, případně „kolikrát to budu říkat?“).
Takže jsme se probojovali k jídelnímu stolu a já, jako vzorná matka nesu přesně v 11:58 na stůl čtyři kouřící talíře s výborným vepřovým a rýží. Napíchnu si první sousto, když tu zvoní telefon. „Pani, vezu vám zásilku, jste doma?“ „Jo, jsem doma. (o tom, že volá přesně v poledne a tudíž nevhod, taktně pomlčím – co má, chudák, dělat, když stojí vedle našeho baráku). „A jak vás najdu?“ Popsala jsem mu ochotně polohu našeho domu, rezignovaně posunula Viktorce misku, ať se nají sama (což zvlášť v případě rýže, jak se později ukázalo, znamenalo dočasné zatmění mysli).
Chlapík už byl skutečně ve vsi, a protože dnes přes květnové datum byly u nás tři stupně a dokonce sněžilo, byla jsem za tu chvilku čekání pěkně vymrzlá. No nic, podepíšu papír a jdu. Jo prdlajs, to jsem se spletla. Chlapík měl nejprve problém uvnitř mohutné dodávky balíček najít. Pak se ukázalo, že se jedná o balíčků pět a pěkně objemných (zásilkou totiž byl zahradní nábytek, takže jsem to mohla tušit). Vzhledem k tomu, že je tahal ze dna dodávky se pak rozhodl, že si to tam nějak přerovná, aby pak už v tom neměl takový chaos. Uši mi mrzly, stejně tak i nos a nohy. Ale tak zmrzlá, abych neidentifikovala známé Řvounovy probouzecí árie, jsem tedy rozhodně nebyla. „Vydrž“, cedím si mezi zuby a podupuji do rytmu chlapíkova dupání po náložní ploše. Konečně vylézá z dodávky a vláčí první balík. Pak druhý. Pak třetí. Čtvrtý, a ještě soubor polstrů. Pak nastala fáze hledání papírů a pár podpisů zkřehlými prsty. Tiskace a pak podpis, chápu, konám. Ještě předat prachy. Jenže údajně jsem (v 11:58) byla jeho první zákazník, takže nemá drobné zpátky! On si skutečně myslel, že na ten nábytek budu mít připravených přesně 11.756,- Kč - jako by nežil v době bankomatů, kdy se na větší výdaje vybírají větší peníze, a to nemluvím o tom, že jsem netušila, že přijede už dneska. No každopádně jsem to dohromady nedala, ani když jsem se pokusila vybrakovat pokladnu občanského sdružení, kterému vedu účetnictví a okrást lidi, co si u mě platí zálohu na dovolenou, kterou organizuju.
Chlapík byl natolik ochoten (možná co mu zbývalo), že si jel rozměnit na náměstí do krámku a já tak měla pár chvil na obhlídku škod. Vyprostím Davídka z kočárku, umístím ho do lehátka, že bude papat, ale další pohled do obýváku mi zmrazí úsměv na rtech. Davídek přechází do fistule, ovšem já už se sápu na zbylé osazenstvo stolu. To, co Viktorka dokázala s jednou miskou rýže, byl výkon vskutku olympionický. Rýže byla všude. A teď jistě pochopíte, proč jsem vám tak detailně popisovala nepořádek, který před obědem udělali kluci (kolem jídelního stolu!). Protože vysypaná miska rýže na koberci je pohroma, ale vysypaná miska rýže mezi kostkami, legem, pastelkami, papíry a nalepená na chlupatých dekách je situace na odstěhování. Zachovala jsem klid, našla prázdnou misku na druhé straně obýváku (dost záhada, jak ji tam ta malá holčička ze své židličky dostala), zvedla Viktorku na židli a snažila se ji oklepat z těch rýžových nánosů. Davídkův řev přehlušuje všechny mé snahy o způsobné rozloučení. „Udělej klukům pá pá!“ – Princeznu zachráním odpoledním spánkem, aby si nenašlapala rýži i s vepřovým na bačkůrky (a mě do koberce). Odnáším ji nahoru, přičemž cítím…. no co asi, co jediné se nabízí v takové situaci, dort s jahodami to nebude. A během přebalování, zatímco z té mojí panenky opadávají další zbytky oběda, ozývá se zvonek. V jedné ruce vzpouzející se nožičky, ve druhé vlhký ubrousek, snažím se zabránit holce slézt z gauče… a ten chlapík vyzvání jak ďas, protože si tutovka myslí, že se mu zapírám, když už mám nábytek pod střechou a nezaplatila jsem zatím ani korunu. Naštěstí to nevzdal a kluci mu mezitím stejně otevřeli, přičemž tam tak rozpačitě všichni stáli u dveří a nikdo z nich nevěděl, co říct. Atmosféru dokresluje zuřivé vřeštění kdesi z útrob domu. Kluci to cestou samozřejmě vzali přes to rýžové pole, co je v obýváku na zemi, ale to chudáci ani nemohli jinak, leda by těch pár metrů přeletěli. Shledávám, že rýže je tedy i na chodbě, na schodech cestou do pokojíku a pochopitelně i v pokojíku na gauči, kde jsem přebalovala holku. Ale Davídek už pomalu chroptí, je celý fialový, uslintaný, uslzený, zpocený… takže následujících dvacet minut po zaplacení zásilky strávím pokusy o krmení sedmi-měsíčňáka zdravou, výbornou, nesolenou a hlavně nevypratelnou zeleninkou. Závěr korunuje celé snažení – prcek všechno vyblinká na vypůjčenou (bílou) soupravičku a na můj těžce zkoušený koberec. Chlapík se ještě vrací pro jeden zapomenutý podpis, ale to už je detail.
Ke svému obědu usedám (na vidličce pořád napíchnuté to první sousto), když jsem všechno poklidila, kluky donutila „uklidit doprčic ten brajgl“, o hodinu a půl později. Vepřové ztuhlo a pokrylo se vrstvou světlého tuku, rýže už je mírně okoralá, snad to mikrovlnka trošku napraví.
A říkám si, máme tu zas rovnovážný stav. Užila jsem si několik srků horké kávy (to „horké“ je důležité, to není samozřejmost!), otevřela jsem knihu a světe div se, nebyla to kuchařka… a do rovnováhy jsem se dostala neomylně hned vzápětí – kompletní úklid obýváku včetně vysávání, úklid podlahy v kuchyni, na schodech a v pokojíku, pokakaný zadeček, poblité miminko tj. drhnutí koberce…. Aspoň, že máme v předsíni složené ty bedny s nábytkem.
Jen mám trošku strach pomyslet, co mě čeká, až v klidu a míru zahrady usednu s kávou a novinami na novou zahradní sesli....
