Ano, je to tak. Jsem škrt, vždycky jsem byla, a mám obavy, že už jím i navěky zůstanu. A lhostejno, jestli někdy se někdy nějak výrazněji změní má finanční situace - to totiž s povahou věci, bohužel, vůbec nesouvisí.
Mám ukrajinské kořeny. Moje babička pochází z podkarpatské Rusi, odkud utekla ve svých čtrnácti letech a nikdy už se tam nevrátila. Sloužila v Praze a snad v Berouně a život ji naučil střídmosti. Nikdy nekupovala nic zbytečného a vše, co dělala, bylo racionální a mělo nějaký smysl. Zvířata neuznávala, jen ta, která něco snášela, dojila či ze kterých byl nějaký jiný užitek. Kupovala pouze „nezbytné věci“ a dokonce dlouhá léta neplatila za odpad, prý všechno zužitkuje a dodnes si myslím, že to opravdu bylo tak. V naší rodině se traduje historka, jak mamka, když byla malá, jí utíkala štrachat do kabelky, jestli tam náhodou není něco dobrého. Narazila na slibně vypadající igeliťáček, stočený do klubíčka. Jaké však bylo její zklamání, když zjistila, že igelitka obsahuje jen pár kousků uhlí… Babička totiž pracovala v kotelně a v době hluboké totality považovala za svou morální povinnost starat se o rodinu seč mohla, tudíž nosila domů (kradené!) uhlí a což, i když to bude jen pár kousků, na ulici je nenajdeš, no ne?
V tomto duchu jsem vyrostla a i když se považuji za veskrze moderní ženu a matku, možná ve mně něco zůstalo. Proč mi je zatěžko vyhodit kousek drátku, když by se mohl hodit? (Ačkoliv je mi jasné, že bude-li se kdy hodit, zákonitě ho nenajdu). Proč mám tak dobrý pocit, když kvůli zbytečně oloupanému stroužku česneku, místo abych ho vyhodila, vařím další mohutné jídlo, za které jsem v součtu zaplatila víc než stovku? Proč skladuji ve skříni předměty a věci z minulého století, i když už mi musí být jasné, že TOHLE už fakt neoblíknu?
Příkladů fanatické skrblivosti mám nespočítaně. Sbírám krabice od bot, a nejen od bot. Vrší se nám nahoře na skříních, kupí se, přepadávají dolů... ale jednou budou určitě potřeba. Na vánoční pečivo, na cokoliv, co bude třeba reklamovat, na drobné předměty, až je budu chtít protřídit. Peču-li pak vánoční pečivo, či nedejbože něco reklamuji, kolem krabic chodím s uctivým respektem. Proč? No… je mi líto jich použít. Jsou takové pěkné, čisté, neumaštěné… to je raděj nechám na skříni pro nějaký bohulibější účel, jen... jen nějaký vymyslet.
Onehdá jsem dávala auto do servisu a když mi ho mechanik vrátil, byla přední sedačka obalena igelitem. Mé srdce zaplesalo! Krásný, čistý igelit! Půl cesty domů jsem vymýšlela, na co že jej použiji – a všechny varianty zavrhla s pocitem, že „na to je ho škoda“...
Říkám si, jestli moje škudlivost nedosahuje už patologické formy, když tu mne dostala má sestra, která sdílí mé šetřílkovské geny. Popisuju jí, jak jsem v Lidlu v záchvatu shopalkoholismu utratila přes čtyři tisíce (což je v Lidlu výkon téměř olympionický), a bylo mi líto dvacky za igelitky, takže jsem tenhle mega obrovský nákup cpala „na volno“ do kufru auta včetně těch zatrolených jogurtů.
A ona na to, jo holka, to mi povídej…. Já se můžu vzteknout, když mi chcípne trouba a musím zapálit novou sirku….
Holt co se dá dělat, s geny marno bojovat!!!!
