O Kenech mezi námi

Kdo někdy četl nějaký můj blogový příspěvek, možná si o mně už utvořil letmou představu.Obyčejná upocená mamina.

Obyčejná upocená mamina, co rozčileně vlaje mezi domácností typu Drážďany čerstvě po náletu a zaměstnáním, kde ji čekají stále nová (a ne vždy milá) překvapení. Holka, co se stále cítí na sladkých osmnáct, i když její biologický věk krouhá hořkou dvaačtyřicítku a visící povadlá kůže na vnitřní straně rukou a prohlubující se pavučinky kolem očí jí to každé ráno důrazně, hořkohořce připomínají.

Aby té hořkosti nebylo příliš, osmělí se tato mamina občas překonat svou přirozenou škudlivost a pocit, že si to nezaslouží, a odváží se k nečekanému. Zakoupí si ve výprodeji nějaký nepříliš výrazný hadřík nebo dokonce boty a nebo světe div se, třeba i obojí. (Což následně vyvolá shopaholikovu pravou kocovinu a v následujících dnech mamina přemýšlí, kde danou částku ušetřit, aby se to vyrovnalo).

Hadříkem se pak stárnoucí upocená mamina pyšní, jako by šlo o nákup v Pařížské či přímo v Paříži.

Vzhledem k tomu, že vrána k vráně sedá, řekla bych, že jsem obklopena lidmi podobného typu. Moje kamarádky nejsou z těch, které by se utíkaly domů převlíct, když zjistí, že jejich nehty neladí k outfitu či nad kafíčkem rozebíraly poslední (….a teď nevím… Elle? Vogue? … no dosaďte si nějaký děsně cool & in časák, co stojí skoro stejně jako ten můj inkriminovaný hadřík z výprodeje).

Abych se dostala k tomu Kenovi.

Včera a předevčírem jsem byla na služební cestě s kolegou, se kterým jinak nepřijdu moc do kontaktu. Na první pohled je vidět, že tenhle chlapík slevové obchody míjí s pohrdavě zvednutou hlavou. Svalovec vyšvihnutý dle poslední módy (tedy intuitivně usuzuji). Borec, co mu tělo přetéká z košile, pod krátkým rukávem vykukuje tetování, které má jistě nějaký hluboký význam. Barva kůže, za kterou by se ani lecjaký uprchlík nemusel stydět. Elegantně sčesané vlasy a bavorák, co má ve výfuku elektronickou součástku, která zvyšuje zvuk motoru o dvě stě decibelů. (bez vlivu na výkon, prostě jen tak podle motta koukejte-jakej-já-jsem-frajer). Před služební cestou mne Ken poprosí, jestli bychom si nemohli „kousek zajet“ dvě hodiny směrem Francie, že si jede pro nové auto, které právě zakoupil. Co na takovou prosbu říct? Hm.

To jsem netušila, že pojedeme průměrnou rychlostí 200 km za hodinu, v obci sto šedesát, celou cestu s tím ohlušujícím řevem vytůněného vejfuku.

Služebka probíhá dle plánu (na hranici katastrofy jako vždy, to už je taková naše firemní kultura) a večer si spravujeme u piva náladu. Dostaneme se k tématu věk našich kolegů a shodneme se, že někteří vypadají starší, protože mají špatné zuby a šedivé vlasy, čímž vypadají sešleji než ve skutečnosti jsou.

„Ale ty Kene, ty máš fakt bílý zuby, na to jak kouříš.“ (je mi jasný, že taková poznámka Kena potěší, navzdory zmínce o kouření, i od ušmudlané mamči).

„Hm, ty mám zrovna od vás z Prahy.“ (nezmínila jsem se, že Ken je Němec.)

„Co? Jak z Prahy?“ valím oči… Dozvídám se, že v Praze je super klinika, zlatý český ručičky, dělají všechno, i ty svaly, a botox jak umí!

„Tam teď jezdím každýho půl roku, perfektní práce! Byl jsem tam poprvé ve třiadvaceti, nechal jsem si napíchat botox do čela, koukej, vždyť vůbec nemám žádný vrásky, to sis nevšimla?“ …

Připadám si jak postavička z kresleného seriálu, co se jí oči vyboulí přes celý obličej a následně povyjedou z důlků na pérkách.

Přesto, když mi Ken následující den na poradě mezi řečí strká pod nos mobil s právě začínajícím videem, projeví se opět má (navzdor dvaačtyřicítce) bezbřehá naivita. Pohybující se obrázky doprovází romantická hudba. Přestanu listovat v diáři a sleduji Kena na mobilu, jak řídí motorový člun, svlečený do půl těla a napíná přitom bicepsy, jako by kormidlo kladlo neskutečný odpor. Za jeho opáleným vypracovaným tělem stříkají vlny do výšky a je jasné, že dvoustovku si užije nejen na silnici. S hloupostí sobě vlastní shlédnu téměř minutové video do konce. V očekávání, že se člun překlopí, nebo že do něj ze strany narazí opilý racek nebo že Kenovy svaly v tom přepjetí explodují.

Závěr je ovšem strhující.

Ken pomalu a sebevědomě odhalí v širokém úsměvu své dokonale běloskvoucí pražské zuby.

Fanynky omdlévají, opona padá, virbl dosahuje maxima.

I takoví jsou mezi námi.