V jednom ze svých příspěvků jsem se zmínila o své vášni pro běh. Jsem celkem tlustá a nemám žádnou kondičku, do kopce se vleču jak šnek, běh ve svém šnekovitém podání přesto miluji.
Vyčistím si hlavu, přijdu na nečekané myšlenky, poslechnu novou hudbu, vyvenčním psy, udělám něco pro zdraví a občas prozkoumám i kousek neznámé krajiny (nezřídka o něco víc, než je mi milé, protože s mým orientačním smyslem to taky není žádná olympiáda).
Jednou z věcí, kterou jsem kdysi s úžasem objevila, bylo zapadlé a celkem strašidelné stavení uprostřed lesa. Strašidelná na něm byla jeho zpustlost, ale i strategická vzdálenost od nejbližší vesnice. Kdyby se stavení nacházelo úplně uprostřed lesa, člověk si řekne „i což, nějaký šmajchlkabinet, proč ne“. Kdyby bylo na okraji vesnice, třeba i s mírným odstupem, je to v podstatě standardní záležitost, takových stavení má každá obec několik a jejich obyvatelům každý ten luxus závidí. „Moje“ zpustlá chata ovšem stojí něco přes kilometr v lese, na lesní cestě, bez elektřiny, bez vody, očividně bez kanalizace. Zamčená, plesnivá, obrůstající kopřivami, s rezavým zámkem na trouchnivějících dveřích.
Běžím okolo a boudy se děsím. Pavučinami pokrytých oken, rezavějícího arzenálu různých předmětů na dvorku, vše prorůstající všudypřítomnými lodyhami a bahnomilnými rostlinami. Naštěstí to vypadá, že je bouda neobydlená.
Podruhé také.
Napotřetí už se trochu uklidňuji, ať ji postavil kdokoli, očividně ji následně předurčil pro smutný osud. A to aby neobydlená a nepovšimnutá chvilku děsila kolemjdoucí běžce a následně splynula s okolním pralesem, až ji celou nemilosrdně pozře vegetace a ona tiše a nepozorovaně zmizí v bezedném hrobu divoké zeleně, něco jako stavení z románu Sto roků samoty.
Běh v pořadí čtvrtý mě vyděsí. Už zdálky zpozoruji, že se z komína kouří. Zaváhám, kam zabočit, není ale kam. Moji psi zavětří, nastraží uši a já jen sleduji, jak zuřivě vyrážejí vpřed a mizí za boudou. Kočky. Když se přiblížím blíž, zjistím, že na verandě je na krátkém řetězu uvázaný chlupatý, celkově poměrně sympatický pes. Příchozí cestička je osázená vzrostlými hrášky, co nasazují na plod. A z rozvrzaných dveří vychází šlachovitý dědek s vizáží bezdomovce v roztrhaném tílku a usmívá se pod vousy svými zkaženými zuby: „Brý den!“
Běhací trasa je to pěkná. U nás v Krušných Horách jich není mnoho, co nejsou do-kopce-s-kopce. Běh kolem zapadlé chatky beru jako nutné skoro zlo, přesto se z něj stane do určité míry kolorit.
Pes se jmenuje King, protože jeho předkové prošli kolem psí rasy jménem King Charles Spaniel. Jak se jmenuje chlapík to nevím, ale během dvou let pravidelného běhání pochopím, že tílka má jen dvě, stejně jako kraťasy. Pražádné ambice investovat do zubní hygieny či holiče. Zato jsme jednu mou „návštěvu“ zasvětili obdivování jeho nové koloběžky, kterou jezdí po úřadech do 15,7 km vzdáleného města (celou cestu z kopce a následně celou cestu do kopce, pani, to je to nejlepší co pro tělo můžete udělat!). Dále mi povyprávěl, co za úsilí ho stálo vybudovat dřevěnou konstrukci pro zavěšení houpací sítě a následně jak pod hvězdami pochopil, že Bůh existuje. Pochlubil se zralými hrášky a párkrát si postěžoval na Kinga, co má zálibu pronásledovat srnky.
Běhacích tras mám několik, ale svého skoro-bezdomovce jsem nikdy nezanedbávala. Máša (moje vlčice) se už vždy zpovzdálí těšila na utíkající kočky a Kingovy projevy přátelství, všichni s odstupem pronásledovaní malou Kitinou, která se prostě ve všem musí opičit. Chlapík při pohledu na ty dvě se přátelsky opře o zábradlí na terase a čeká, kdy se já, zpocená s pneumatikami napasovanými v běžeckém tričku s funěním vynořím za zatáčkou.
Probereme jeho nové stavební úspěchy, postěžuje si na Kinga a na úřady, já s pochopením zakývám, zkontroluji si běžecký čas a výkon na mobilu, písknu na psy a pokračuji v krasojízdě.
Jednou, bylo trochu pod mrakem, sedí smutně na verandě, klátí nohama, vypadá zarostleji než obvykle a sdělí mi, že se musí vystěhovat, protože o jeho haciendu mají zájem Lesy ČR a chtějí si tam udělat klubovnu. (tj. přeci jen šmajchlkabinet, ale nebudu chlapíkovi tímto výrazem ještě víc kazit náladu).
Neřeším, čí je bouda majetkem, samozřejmě nejspíš těch Lesů, čili na ni mají nárok a čili od nich bylo v podstatě hezké, že tam ten šlachovitý chlapík mohl (zřejmě zadarmo) tak dlouho pobývat.
A tak se jednou stane, že je budka zavřená.
Na první pohled si nemohu nevšimnout vegetace, která prorůstá verandou a chata se jeví skoro stejně tak zpustle, jako než se ON nastěhoval. Po Kingovi ani stopy a Máša běží znuděně po cestě, aniž by se nechala vyrušit napůl divokými kočkami. Ty tam jsou hrášky, za své vzala dokonce i konstrukce pro houpací síť. Už tu není nikdo, kdo by mi vyprávěl o tom, jak skvělým vynálezem je obyčejná koloběžka a jak ho hvězdná obloha přesvědčila o Boží existenci.
Když svůj běh po dané trase po pár týdnech zopakuji a nad stromy mne opět nevítá onen namodralý přátelský kouř z polorozpadlého komína, rozhodnu se místo trochu prozkoumat. S drobným chvěním kolem žaludku vstoupím na JEHO pozemek, kde se zatím pohyboval jen on a King a pár vypelichaných koček.
Nikde nikdo.
Zůstalo tu dřevo a palety a starý invalidní vozík, zřejmě propriety, co se „kdysi mohly hodit“.
Ta věc ze starých palet, to byla zřejmě Kingova postýlka – toho Kinga, kterého už naše Máša zřejmě nikdy nepozdraví.
Ovšem jakkoliv to místo vypadá opuštěně, moje přítomnost zde je nežádoucí, ba skoro hraničící se zločinem.
V žaludku se mi vytvořil knedlík, pečlivě jsem se rozhlédla, zda mezi stromy nebliká policejní auto, co mne odveze do cely bez oken a s dírou v prkenné podlaze, kde strávím následujících dvacet let o chlebu a o vodě.
Svět se zdál tichý a točil se po své ose ve správném směru, takže jsem si dodala odvahy, strčila do plesnivého rámu okna a vyfotila i vnitřek chaty.
Jsou definitivně pryč.
Byli tu, žili tu, trávili tu čas v nekonečných hovorech v pomalu plynoucím čase. Muž a jeho pes a pár koček, které ani neměly jméno.
A někdy prohodili pár slov i se mnou, když jsem se tu občas vyskytla. A muž měl v těch okamžicích pocit, že mi musí povyprávět celý svůj život.
Dělám fotky místa, kde někdo žil pár let bez elektřiny pod hvězdou oblohou, jemuž byl přítelem pes a srnky a osamělí běžci a říkám si, tohle dám na blog. Čím ovšem ten příspěvek završím?
Říct, že mi chybí, je těžké. Musela bych přiznat, že zatímco on mluvil o Bohu a o dlouhých dnech pod hvězdami, já potají koukala na tepovky a řešila, jak mi ten rozhovor zhoršil celkové běhací skóre.
Napadlo mne, že on je příkladem toho, jak člověk touží tvořit. Jak se rozpadlé stavení pod jeho rukou stalo útulným, s pejskem na verandě a hrášky u vchodu, s dřevěnou konstrukcí a zavěšenou houpačkou pod širou oblohou. Jak člověk je stvořen k tomu, aby měnil svět k lepšímu.
Úvahy o vhodném zakončení mého budoucího blogového příspěvku přerušil překvapivý výjev za zatáčkou o pár kilometrů dál.
Maringotka, Kingovo štěkání a nadšená Máša, vyrážející s pěnou u huby za dvěma hubenými kočkami. Z maringotky (pro hnidopichy podotýkám, já vím, že to není maringotka, ale unimo buňka!) vyběhne šlachovitý chlapík ve flekatém tílku a nadšeně hlásí: „Tady je to mnohem lepší! Je tu potok! A blíž do Německa! A King tu našel nevěstu, zaběhnutou pudlici!“…
A já si říkám, už mám ten závěr. Někdy věci prostě dopadnou dobře, i když už to nikdo nečeká.
Anebo možná ještě jinak, trochu kýčovito-sentimentálně a pateticky. Když už člověk v tom životě nemá nic a nikoho, na co by mohl být podle objektivních společenských měřítek pyšný, je umění spokojit se s tím, co právě k dispozici je. Potok a unimobuňka a třínohá pudlice pro Kinga. Protože každý ze dní, co prožijeme, bude už jednou prožitý a nikdo nám ho nevrátí, abychom to „zkusili znovu a lépe“. Tak proč se trápit tím, co bychom si přáli. Jediná povinnost, kterou v životě máme, je být šťastný. Každý den. A co jiného je cestou ke štěstí, než spokojit se s tím, co máme.
A kdo z nás má míň než on, a kdo může říct, že je šťastnější?
