Jste-li řidič, jistě znáte situaci, kdy dáváte na přechodu přednost matce s dítětem a nevěřícně nad tou hysterkou kroutíte hlavou.
I mně se něco podobného kdysi přihodilo.
Rok 2011, děti ve věku 1, 2, 4 a 5 let.
A samozřejmě, jak už tomu u mně bývá, nebyla jsem v roli vyladěného řidiče, který pobaveně sleduje ten výjev na přechodu.
Byla jsem hlavním aktérem přechodové scény - matkou v obležení čtyř "roztomilých" uzlíčků, na pokraji nervového zhroucení.
Představte si matku, v obličeji brunátnou, jak vláčí své nebohé mláďátko přes zebru, dítěti se pletou nohy, nestačí, vříská, a to matku dohání k ještě větší zuřivosti. Okolojedoucí řidiči si zcela oprávněně říkají: neurotička jedna, sama by zasloužila. Představíte-li si tu scénu a chcete jí dodat na dramatičnosti, můžete zajít i dále - dítě to nezvládne, upadne a matka ho táhne za ruku dál, dítě se snaží vyškobrtat, ale nejde to, padá a ječí čím dál víc. Pokud chcete zajít skutečně do extrému, můžete matce na druhou ruku posadit malou plačící holčičku s dlouhou nudlí u nosu. A máte-li skutečně náladu na fantazírování, můžete si představit, že nějakou nepravděpodobnou shodou okolností dojde k zamotání noh a jiných končetin všech zúčastněných a dítě i s matkou i s holčičkou všichni padají na zem uprostřed přechodu, sedření, rozdrbaní a ječí na celé kolo.
Tak a teď zpátky té mé dávné události (2011). Jdeme z výletu a už nám zbývá jen přejít frekventovanou silnici a pak nějakého půl kilometru k parkovišti. Naše poloslepá babička se odvažuje s kočárkem a nejstarším chlapcem Šimonem (5) vkročit do vozovky. Auta ve dvou pruzích poslušně zastavují a babička i s kočárkem míří k ostrůvku uprostřed. Já jsem zůstala před vozovkou se Samíkem (4) a Viktorkou (2). Mohutně pobízím Samíka: „Pojď, pojď!!!“ když vidím, že auta stále stojí a čekají, až překonáme ty dva metry k přechodu (kdyby řidiči tušili, že je to otázka minut a ne sekund, jistě by nerušeně pokračovali v jízdě). Samík si ovšem pod kšiltovku zastrčil stopky lopuchů a teď jde co nejpomaleji, aby mu po cestě nespadly. Ztrácím trpělivost, protože poloslepá babička už mezitím dosáhla ostrůvku a auta začínají zastavovat v dalších dvou pruzích. Popadnu Viktorku do náruče, za ruku chytnu Samíka a táhnu ho k přechodu. Jemu mezitím začínají z kšiltovky vypadávat lopuchy, začne řvát a jak se ohání po listech, ztrácí rovnováhu, chvilku se motá, padá, strhává mne i s holčičkou v náruči... já letím, plácnu sebou uprostřed přechodu jak široká tak dlouhá, narazím si koleno, sedřu si loket, Viktorka má sedřenou dlaň, ale nejhůř je na tom Samík. Hrozně pláče a nemůže se vůbec zvednout. Sbíráme se ze silnice, všichni jsme v šoku včetně poloslepé babičky, která jen podle zvuků odhaduje, co se asi stalo. Samík se vůbec nemůže postavit na nohu, takže k ostrůvku se společně nějak musíme doplazit. Jeden řidič vylézá z auta a podává mi upadlou kšiltovku, ještě s jedním zastrčeným lopuchem.
A výsledek? Samík si tímto kuriozním způsobem zlomil nohu. Má sádru od zadečku až po patu a příkaz čtyři týdny ležet (ani sedět!). A já se obracím na vás, milí pozorovatelé, kteří nemáte děti anebo už jsou velké a všechny tyto podobné příhody už vytěsnila vaše milosrdná paměť... Mějte porozumění pro nás, frustrované a nervozní matky, které táhnou vzdorující děti přes přechod nebo jim naflákají uprostřed supermarketu. On totiž střed zájmů lopuchu a vystresované matky je někdy smrtící...
PS 2016: To jsem ještě netušila, že roční David za tři a půl dne nato sáhne dlaní na rozpálená kamna a budu bojovat o to, aby nemusel být hospitalizován. Se Samem na pravidelné rentgeny, s Davidem každý den na převaz ruky, popálené až do masa. Do toho další dvě děti ve věku dva a pět let.
Jak jen my ty časy přežili, to je mi tedy dnes fakt záhadou.
