Celý život jsem pyšná, že mám nejsilnější, nejkrásnější nehty z rodiny. Ovšem nebylo mi to dost, a to mám za to.
Až do doby mého dávného dětství si vybavuji své (chudinky) sestry, které při zmínce o nehtech sveřepě zaťaly pěsti a vystřelily ruce za záda, zatímco já své divukrásné ruce nonšalantně rozložila na stůl se slovy „dá si někdo něco k pití?“. Prostě ať jsou mé sestry jakkoliv dokonalé a perfektní, v tomto oboru jsem vždy měla prvenství já. A nic na tom nezmění ani skutečnost, že jsem čtyřicet let o své nehty nemusela nijak výrazně pečovat: ledabylé zastřihnutí nůžkami na papír bylo maximum mé péče věnované nehtům, a skutečnosti, že kancelářské nůžky tu tvrdou hmotu těžko zvládají, jsem věnovala méně než znuděné zívnutí.
Ovšem nestačilo mi to.
Zvykla jsem si na myšlenku, že mé ruce jsou prostě dokonalé, nehty (kancelářskými nůžkami) krásně upravené a sestrám s pěstmi zaťatými za zády nezbyde než skřípat potají zuby. Ba naopak, pojala jsem záměr své pevné, silné nehty ještě zdokonalit – a to záměr přímo pekelný, jak se teď, po jisté době, ukazuje.
Záměr gelových, či pryskyřicových, to nevím, prostě VIETNAMSKÝCH nehtů.
Ne, že by mne nikdo nevaroval.
Zaznamenala jsem úvodní zmínky svých kamarádek ve smyslu „když ti to sundají, budou tvé nehty jak cigaretový papírek“ přes „jo Vietnamci, ani mi nemluv“ až po „prý na nehty dávají lak na lakování lodí?“. Já osobně jsem si tyto poznámky interpretovala tak, že Vietnamci sice nedisponují nejmodernějšími lékařsky schválenými postupy, nicméně jsou rychlí, potřebují podpořit a jedinou cenu, kterou za to člověk zaplatí, je šest týdnů čekání na to, až případně poškozené nehty odrostou.
Nemohla jsem být dále od pravdy.
„Mí“ Vietnamci byli dva, a to manželský pár ve věku kolem (snad jim nekřivdím?) osmadvaceti let. Otevřeno mají každý den, i v neděli, a to od sedmi ráno do sedmi večer a v obchodě jsou jen oni, manžel a manželka. Během roku jsme se celkem seznámili a já naznala, že mají malého chlapečka Tomáška (no nevezme vás to české jméno za srdce?), že ho hlídá česká „babička“ (no nenechali byste jim stovku díško?), a že veškerý svůj čas v podstatě oba dva tráví úpravou nehtů marnotratných žen, jako jsem já. (To o té marnotratnosti dodávám já, „mí“ Vietnamci jsou uctivost sama, o jejich příkladné pracovitosti ani nemluvě, navíc desáté nehty zdarma, no neberte to).
Jak jsem již naznačila, této srandy jsem si vydatně užívala celý rok. Deset nehtů, jednou za tři až čtyři týdny pokaždé za tři sta, desáté sezení zdarma. Občas jsem se netrefila barvou (zelené fakt lidi dost odpuzovaly), občas se mi nějaký nehet ulomil a to znamenalo přehodnotit plány, zrušit schůzky, odhodit plačící děti k babičce a zdrhat do „salonu“, kde mi mou na vadu na kráse odstraní.
Dlužno dodat, že dvakrát byl v salonu přítomný také malý Tomášek, neskutečně roztomilé vietnamské děťátko, které žvatlá česko-vietnamsky a plete se pracovité mamince pod rukama, zatímco ona se ho snaží jednou rukou konejšit, to celé ve večerních hodinách, kdy se naše (o pět let starší) děti už dávno zklidňují a ukládají k spánku. Můžu si tu nechat udělat i nehty na nohou, nebo kosmetiku, nebo řasy, nebo masáž? Můžu vám tu nechat jako spropitné svůj automobil?
Jaký byl ovšem můj šok, a to je pointa celého příběhu, když jsem se umělých nehtů zbavila. Šok, který narůstal postupně: zlámané, slaboučké, průsvitné nehty.
Profesionální manikérka, která se zdráhá utrousit jakoukoliv poznámku na adresu vietnamských spoluobčanů.
Profesionální manikérka, která musí šest týdnů poté konstatovat „Vietnamce nemám ráda, protože mi berou práci a neplatí daně, ale za tohle dílo nemůžou“. A „tohle dílo“, co má na mysli, jsou bohužel mé nehty. Druhdy krásné, dokonalé, nůžkami na papír jen ledabyle opečovávané.
Dnes jsou z nich trosky.
Zlámané, slaboučké, s krvavými nehojícími se oděrkami kolem dokola.
A přátelé, pojmem „dnes“ myslím čtrnáct měsíců poté.
Cuticle Oil, Regina regenerační olej, Nail Repair od Rimmelu, GS Gondro, dvě tuby doplňků stravy na obnovu vlasů, nehtů a kůže... nic platno. Mé nehty vzaly za své a tím i mé sebevědomí. A to mám za to. Kdo chce víc, nemá nic a já jen doufám, že si na tuto zkušenost budu schopná vzpomenout dřív, než mne podobná kravina napadne v jiné oblasti. Kde by mohla, ryze teoreticky, mít mnohem vážnější následky – třeba kdybych si náhodou vyvzpomněla, že by se mi líbil nějaký nový, mladší, neokoukaný partner či možná veselejší pracovní prostředí...
Pro tuto chvíli zdravím Vietnam a všechny jeho obyvatele, ať jsou sebevíce vzdálení, nebo naopak tak blízcí, až nám z toho mrazí konečky prstů... a to doslova.
PS: když jsem hledala pro tento blog obrázek na Googlu (mimochodem na mysli jsem měla roztomilé vietnamské miminko), jako jeden z prvních na mne vybafl tento:
Tak si říkám – na co si vlastně stěžuju?
