Kdo náhodou někdy četl můj blog, ten dobře ví, že jsem škrt. Takový ten škrt, co si do lahve napouští vodu z kohoutku, páč se mu příčí koupit si balenou v Lidlu za dvě padesát.
Škrt, co dojídá zbytky po dětech, neboť polovina zeměkoule hladoví. (Ten kdo četl příspěvků více tuší, jak následně bojuji s nadváhou a kvůli zbytkům po dětech, co se mi usadily na stehnech, v noci sama tiše pláču do polštáře).
No a tenhle škrt se rozhodl dopřát dětem nevídaný luxus, víkendový výlet do Londýna. Pravda, vzhledem k počtu našich dětí na toto privilegium nedosáhnou všichni, ale těch vyvolených padesát procent (slovy dva kusy) piští nadšením.
Ten večer, kdy mne tato nevídaná idea napadla, jsem realizovala téměř vše. Od původního nápadu přes prolétnutí pár webovek, rezervace hotelu a letenky až po detaily typu „jejda takovou výši vstupného na London Eye jsem fakt nečekala“.
Byl to dlouhý večer.
Recepce hotelu mi poslala poděkování za rezervaci a stejně tak letecká společnost, drobným písmem pod čarou stálo pár dalších informací, kterým jsem pro tu nadšenou chvíli nevěnovala pozornost.
Vyrážíme do Londýna!
Musím si všechno zjistit.
Co, kde, za kolik a zda to stojí za to.
Vědoma si skutečnosti, že manžel tentokrát zůstává se zbývajícími padesáti procenty dětí doma, rozhodla jsem se stát se dokonalým cestovním plánovačem a opustit pro tuto chvíli svůj základní životní postoj „to pak vyřešíme, prostě to nějak dopadne“. Mou hlavní starostí se zdál být transport z letiště do hotelu. Stále pamětliva hrůzostrašných zážitků z loňského Lisabonu (kde jsem byla ovšem s manželem a bez dětí), rozhodla jsem se eliminovat riziko nečekané prohry na minimum. Vše zjistit, objednat a zaplatit předem a pak se již jen nechat unášet opojným duchem Dickensova velkoměsta.
Pátrání ukázalo, že pro cestu z letiště a zpátky existuje jakýsi Standsted Express. Pohodlná, i když nehorázně drahá doprava, která nám zajistí bezproblémový přesun do hotelu, nebo aspoň do blízkosti metra.
Online rezervuji zpáteční lístek, řeším problémy s platební kartou a za zvuků závěrečného virblu SKORO klikám na tlačítko „Potvrdit platbu“.
Když vtom si uvědomím, že vlastně zpátky letíme z jiného letiště.
Čelo se mi orosí, třesoucí se rukou kliknu na „zpátky“ a sama sebe uklidňuji, že žádná platba (71 liber) do chřtánu dopravní společnosti ještě neodešla. Že má můj počínající Alzheimer ještě šanci vše uvést na pravou míru.
Analogicky postupuji při vyhledávání Heathrow Express. Pozitivní je, že tento lístek je mnohem levnější a cesta kratší.
Znovu jsem u závěrečného potvrzení platby, když se rozhodnu zkontrolovat si čas odletu. Čas odletu sedí, ale údaj v dalším sloupečku mne dostane do kolen: London Gatwick. Tentokrát už vím, že v této fázi platby (35 liber) ještě žádné kačky z účtu neodešly a znovu si oddychnu, i když spletitost svých vlastních mozkových závitů nechápu. Jak jsem ty peníze na ten Londýn vydělala, když neudržím tak jednoduchou informaci? Odkud vlastně odlétáme?
Nevadí. Napotřetí to … snad… klapne.
Objednám Gatwick Express
Zaplatím Gatwick Express.
Začnu se do Londýna těšit a brouzdám po všech možných serverech, abych zjistila, co že se v této vyhlášené evropské metropoli vlastně dá s dětmi dělat. Pochopitelně mne šokují ceny (lístek na metro na 4 dny pro nás tři 112,00 EUR) a nadchnou možnosti.
Co by kluky určitě zajímalo je návštěva filmových studií, kde se točil Harry Potter. Webová stránka hlásá „Bestseller“ a „Book Now“ a také „Cena od 95 liber za osobu“. No nejsem blbá, to mají asi s ubytováním nebo výletem helikoptérou nad Bradavicemi, nebo za tu cenu snad i na motorickém koštěti. Zkouším zadávat pár alternativních adres, jestli mi někde nevyjede lepší cena. Nablind ťukám Harry Potter Studio, Harry Potter Warner Bros., Harry Potter Tour. Jo, tady to je! Třicet dolarů! …. (hledám kurz, přepočítávám, jásám, hledám kam kliknout pro objednání). Než se vítězný klik odehraje, pokusím se porovnat obsah prohlídky za 95 liber versus mých nově nalezených 30 dolarů. No a na co nenarazím. Drobná větička, co mne zabrzdí v rozletu. „Takže až zavítáte do L.A., nenechte si ujít tento nezapomenutelný zážitek!"
Prst mi zmrzne nad tlačítkem myši.
Dnes fakt nemám svůj den.
Ne ne, dnes už nic neobjednávám, a hlavně, DNES UŽ NIC NEPLATÍM.
Projedu si ještě, co jsem vlastně všechno už spáchala od toho osudného okamžiku, kdy jsem si z nějakého důvodu pomyslela, „mohli bychom s klukama někam vyrazit“.
Hotel.
Letenka.
Stansted Express.
Gatwick Express.
Lístek na metro.
Poděkování za objednaný zájezd.
Datum 27.4.
To datum mi něco říká.
To se má něco udít.
Doktor? Zubař? Něčí narozky? Důležitý termín v práci?
…
Jo kdyby.
Na datum 27.4. jsem si koupila supervzácný lístek. Koncert Rogera Waterse, který jsem chtěla navštívit už před pár lety v srpnu, když tu byl. Tenkrát jsem nesehnala parťáka a koncert si nechala ujít. Letos jsem už starší a moudřejší a řekla jsem si, že nakonec já jsem sama pro sebe ta nejlepší společnost a že si koncert užiju sama. Vysolila jsem dva tisíce a začala se strašně těšit.
Do okamžiku, než mi hotel napsal poděkování za objednaný zájezd. Do okamžiku, než mi připomněl to datum. Do okamžiku, kdy mi došlo, že nemůžu být zároveň na koncertě a zároveň obdivovat britskou krajinu z okna Standsted Expressu (a užívat si, že jsem zvládla navzdory nevysvětlitelnému pokušení objednat pouze jednosměrnou jízdenku).
A do okamžiku, než jsem si detailně pročetla text v děkovném emailu (pod čarou drobným písmem), že rezervaci je možno zrušit pod podmínkou storna 30%, což je částka, která zdaleka přesahuje hodnotu vstupenky.
Neříkejte to nikomu.
Nebo manžel požádá o to, aby mi byla odebrána svéprávnost (nerozumné hospodaření s finančními prostředky rodiny).
Ovšem ten, koho ty dva litry nejvíc štvou, jsem já. Já, co si natáčí do PET lahve vodu z kohoutku. Já, co si strká tisíc věcí v supermarketu do kapes, poněvadž nedá ani pětník za igelitku. A navíc mne štve ten koncert. Celý rok se na něj těším, stání pod podiem v té nejlepší společnosti (kdo to je, už víte).
Jediné co mi může být útěchou je skutečnost, že to bývalo mohlo být mnohem dražší. A místo toho, abych byla „pouhou“ majitelkou lístku na koncert do O2 arény, mohla jsem ještě vlastnit lístek na Stansted Express a Heathrow Express a také vstupenku do filmových studií v Los Angeles.
Znovu opakuji, nikomu to neříkejte.
Leda zájemcům o lístek. Ti mají u mě dveře otevřené.
Ale prosím nakukejte jim, že to byl nevhodný dárek.
Něco jako „ona Rogera Waterse nemusí, manžel se spletl“.
My si rozumíme, no ne?
