Samotnou mne překvapuje, jak často se v mém blogu objevuje téma peněz. No co už, o peníze jde až na prvním místě, tak co bych vám tady nesvěřila pár detailů o svém pádu na sociální dno.
Nemyslím tím sociální dno ve smyslu poklesu životní úrovně, ale sociální dno ohledně nového způsobu myšlení, o němž jsem donedávna předpokládala, že je vlastní pouze těm nejspodnějším vrstvám společnosti. Takovým těm opáleným týpkům se žvárem v koutku huby, co dluží třicet tisíc telefonnímu operátorovi a předstírají, že přestali vlastnit poštovní schránku.
I já jsem ovšem byla v podstatě němým svědkem změny svého postoje, druhdy tak racionálního.
O co tedy šlo?
Na úvod musím podotknout, že mám velmi zdravý vztah k penězům. V průběhu mého dosavadního života se úroveň našich příjmů několikrát zhoupla na všechny možné strany a dá se říci, že jsem vše vždy s ledovým klidem ustála. Nemám vůbec problém smířit se s tím, že si něco nemohu koupit či dovolit (protože na tom nakonec nikdy nejsem tak blbě, že by to časem opravdu nešlo – většinou se k tomu dopracuji, když je to něco, co opravdu chci. Jen toho jezdeckého koně budu asi muset oželet, ale tam je to trochu i otázka časových možností, nejen financí). Řídím se heslem „běžné příjmy musejí pokrýt běžné výdaje“, tj. kvůli nákupu v Lidlu bych nikdy nesáhla na železnou rezervu, to raději budu jíst těstoviny dva týdny. A přijde-li nečekaný příjem, například přeplatek daně, svědomitě jej pošlu na spoření. Dbáme na to, aby v domě vždy byly peníze „pro strýčka Příhodu“ a dlouhodobě spoříme dětem.
Z tohoto důvodu jsem dlouho odmítala i placení kartou. Pravda, to byl pravěk, nicméně přišlo mi lehkomyslné místo peněz vytáhnout z peněženky kartu jako všelék na můj shopaholismus.
Toto období jsem překonala (v peněžence už leta nosím jen pár drobných na parkoviště) a karty proměnily svou tvář.
Jmenovitě – přistála mi v peněžence jedna, které důvěrně říkám sockarta. Má původní sockarta byla věrným pomocníkem posledních dní měsíce, kdy se zdroje zcela či částečně vyčerpaly a mé nenasytné oči zatoužily po něčem, co bylo prostě nutné pořídit.
Všímáte si prvního posunu? Od „na železnou rezervu bych nesáhla“ k postoji „vytahuji sockartu, protože tam ty zdroje vždycky jsou“, a od „nemám problém smířit se s tím, že to nejde“ k „je to prostě nutné pořídit“.
Kdysi jsem četla jakousi statistiku, že tyto vesměs oblíbené sockarty zvládá v průměru splatit včas pouhých 8% lidí. Zbývajících 92% přesáhnou dobu bezúročného čerpání (56 dní) a pak jim naskakují úroky řádově 30%. No tak já jsem jedna z těch, co spadají do těch slavných 8%, svět se koupe ve sluneční záři a já se vesele usmívám na paní prodavačku „ano, ty ramínka si taky vezmu“.
A pak volá naše oblíbená mBanka a nabízí mi ještě větší vymoženost. SOCkartu s velkým SOC! Její podstata spočívá v tom, že jedno procento z uskutečněné platby se mi vrátí na můj (za tím účelem založený) spořící účet. V duchu přemítám: V LIDLu platím každý týden kolem dvou tisíc. To jest osmdesát korun měsíčně. K tomu další platby. Tesco, drogerie, hadry, benzín.... Jestli je to fakt pravda, mohl by to být takový pěkný, sice drobný a nenápadný, ale časem přesto zajímavý zdroj pro nějaké soukromé přilepšeníčko. Vždyť jde o věci, které všichni potřebujeme. Jen je prostě zaplatíme nejprve SOCkartou a hned následně dluh splatíme z účtu, kde na takové věci peníze samozřejmě máme.
Chvilku to tak i funguje.
A pak si začnu všímat, že těch věcí, které „nutně potřebujem“, je čím dál víc. A že vytáhnutí kouzelné SOCkarty nestojí nic. Nemusím přemýšlet, jestli vyjdem. Nemusím uvažovat, co by se stalo, kdybych ty botky vrátila zpět do regálu a vyšla normálně ven na čerstvý vzduch. Dokonce nemusím ani přemýšlet, co mi řekne manžel, protože ten má ve mě bezmeznou důvěru a moje slova „na SOCkartě dlužíme deset tisíc“ bere jako „deset tisíc, co jsme utratili za těstoviny, mouku a benzín“.
S postupujícím časem jsme se dostali do nové fáze. Každý začínající měsíc platíme nejprve dluh na SOCkartě. Ten bývá kolem deseti, patnácti tisíc. Které samozřejmě následně chybějí. Ale zatím to nevadí, protože bychom „opravdové“ peníze stejně nepotřebovali – běžné výdaje hradíme tou kouzelnou kartičkou a libujem si nad tím procentíčkem, co nám přistane na účtě. Ovšem děsivá je představa, že se ten kruh fakticky roztočí. Já totiž začínám zjišťovat, že jisté věci SKUTEČNĚ potřebuju. Nové kalhoty na léto, a taky boty, kabelku a pár triček. Vždyť jsou to vlastně výrobní nástroje – musím mít v čem chodit do práce. Stejně tak make-up. Kadeřník. Je mi už jednačtyřicet. Děti jedou na tábor, potřebují hadry, boty, gumáky a pláštěnky, pyžama. Děti máme čtyři. Je potřeba zaplatit pojistky na auto. Vitamíny pro psy. Užít si dovolenou. Dárky pro všechny, co mají svátky a narozky (opět narážím na počet dětí).
A k tomu všemu stačí – jen vytáhnout z portmonky (taky bych si zasloužila novou) tu stříbrnou kamarádku.
Ta to vyřeší. Je mi jednačtyřicet, to nemám nárok na jedny boty? A co děti na táboře, copak budou bez pláštěnky? Benzín je jasný, ten musíme koupit, kdyby na chleba nebylo...
Nikdo nemůže za nic. Jen já trochu víc rozumím těm, co nejsou tak chytří a vzdělaní jako já a v nastoleném režimu nenahlédnou visící hrozbu. Vidí v tomto režimu normalitu, spokojenost každodenního života. Protože vám nikdo neřekne „bacha, řítíš se kam nechceš“. To prostě musíte nějak odtušit sami. Odtušíte, ale ty botky prostě pořád potřebujete, a ty zdroje (zatím) jsou.
Jen by se možná šikla ňáká brigáda, nevíte o něčem? Třeba v Lidlu za kasou?
