Kterak jsem plánovala vraždu

Dvacátého osmého září dva tisíce patnáct bylo pondělí. A vím to přesně, protože v sobotu dvacátého šestého jsem usínala s barvitými a zcela realistickými představami vraždy. Vraždy manžela.

Nebudu vám tady popisovat tu vraždu. Popíšu vám pohnutky, které mne k jejímu plánování vedly.

(Autentický zápisek je jistým výrazem mého masochismu - tehdy jen pro interní účely a případnou obhajobu u soudního dvora).

Dnes jsem stále ve stavu vzteku a bezmocné hořkosti, ale přeci jen už jsem o něco dál.

Dál znamená - schopna svěřit se i prostoru virtuálnímu a riskovat, že se někdo nebohé oběti zastane. Oběť stále v mých očích milost nenalezla, to podotýkám předem, takže važte slova.

Začínáme, píše se 26.9.2015.

Lekce o tom, kterak ten, co má radost ze světských věcí, na věčnosti dopadne aneb obhajoba sebe samé.

Zvláštní to název blogového příspěvku. Začnu tou obhajobou.

Obhajobu píšu pro jeden velmi hypotetický případ, který s největší pravděpodobností v našem Bezmráčkovém Báječném Bohulibém a Bezprecedentně Bombastickém manželství nenastane. Ale kdyby přeci jen... A to pro případ, že jednoho pochmurného dne najde náhodný kolemjdoucí chladnoucí mrtvolu mého muže v horské bystřině, podiví se nad jeho odhalenou lebkou, která bude nést známky zuřivého útoku dračice a opakovaně dopadajícího tupého předmětu znovu a znovu a znovu, dokud z útočníka (spravedlivě, podotýkám ZCELA SPRAVEDLIVĚ) rozhořčeného nevyprchá veškerý nashromážděný vztek a běs, vyvolaný něčím, co viník naivně nazývá „souhra náhod“, ovšem nad čím se informovaná veřejnost shodne, že nelze nazvat jinak než „bezmezná hloupost a tupost a sám si za to může“.

Každý soud mne osvobodí.

Tedy, každá soudkyně.

Tedy přesněji, každá soudkyně, která kdy zažila situaci, kdy po deseti tučných letech (tím myslím tučných v oblasti stehen, zadku a pupku) konečně dopla prehistorické rifle velikosti 42, dlouhá léta ležící na dně šatníku a rozhodla se vyrazit na nákupy. A zde začíná má obhajoba.

Ano, změna velikosti byla spouštěčem všeho. A podotýkám, že za to, jak to dopadlo (ten modrající chlap v potoce) nemůžu já, ale může si za to sám a po přečtení tohoto blogu to musí uznat každý, kdo má jen za nehet představivosti, empatie a lásky k bližnímu, což je také velice křesťanská vlastnost a kdokoliv najde v sobě špetku pochopení pro běsnící dračici, je v podstatě velice dobrý křesťan a můj bližní a kamarád.

Díky změně velikosti jsem v pátek vyrazila do Komerční banky vybrat tajně naspořených patnáct tisíc. Účelem této částky bylo v skrytu bankovního ústavu sedět a tiše čekat na ten vysněný okamžik, až paní (na čtyřicet let stále dobře vypadající) majitelka konečně překoná svou nezvladatelnou touhu po sladkém, slaném, tučném, nadýchaném a jiném nezdravém, absolvuje dva hubnoucí kurzy za 1.600 kus, nechá si tam vynadat že takhle by to dál nešlo, pětkrát do týdne vyrazí v dešti běhat kolem Krušných hor, desetkrát za den a třicetkrát do měsíce ovládne svou třesoucí se ruku sahající po sklenici s Nutellou a jednoho krásného rána stoupne na váhu, provětrá zpuchřelý krejčovský metr a zavelí: holky, čekaly jste už dlouho, jedem vás trochu provětrat.

Těch patnáct modrých kousků jsem z banky vyzvedla se slavnostním pocitem a s ještě slavnostnějším sedám v sobotu do auta a vyrážím směr Letňany. Nutno podotknout, že celé akci předcházelo několik měsíců bedlivého sledování módních trendů, blogů, posledních přehlídek a intenzivního přemýšlení, jaké že kousky jsou pro mne ty „MUST HAVE“ a „IN“, jak to všechno zkombinuju se zbytkem šatníku a které stavební kameny jsou zásadní. Těmi zásadními se musí začít. To jsou ty pilíře, na nichž stavět. A k nim pořídit pár doplňků, pár „šmuků“, kabelku, botky, šátek a druhý šátek a ještě jeden šátek, další botky a další kabelku, a taky několik topíků, a pak vymyslet přechod do stylu kancelář, kombinaci se sáčkem a se šatičkami a botkami na podpatku a jaká kabelka se mi k tomu bude hodit teď.... pardon, trochu jsem se těmi představami nechala unést, ale co dělat jiného, když jsem teď taková krásná a hubená a můžu si dovolit utratit za hadry takovou neskutečnou sumu?

Nakupovací výprava se skládá z nás všech kromě psů, čili: jeden manžel, hodlající utratit ze společného (jé jak se mi to slovo blbě píše!) rozpočtu peníze za kabát, čtyři již předem notně otrávené děti a mně, nadšeně naskakující nad volantem a počítající každý patník u cesty.

Letňany, místo snů. Cítím se jak devítiletá, když k babičce na vesnici přijela pouť. Několikrát, než jsme od parkoviště došli do budovy, si uvědomím, že jsem celé rodině utekla a že mi to navíc vůbec nevadí. Spíš mne prudí, že na ně musím čekat, na šneky.

Dohadujeme se, že nejdřív zavítáme do Marks and Spencers pro ten proklatý kabát. Manžel jej má, dle očekávání, vybraný asi tak za sedm minut, včetně pětiminutového hledání pánského oddělení o patro níže. Domlouváme se, že on jde svůj ukořistěný kousek odnést do auta a bere s sebou tři děti. Mně zbývá Šimon a čas na výběr designových kousků dle vlastní (půl roku tříbené) fantazie.

Se Šimonem hrajeme takovou hru: pokud zavítáme do nějakého obchodu, znamená to, že tam v následujícím týdnu nebude hořet. Pokud někde něco zakoupíme, znamená to, že už tam nebude hořet nikdy v životě. Bojový úkol? Zachránit Letňany! Nikde nesmí hořet! A pokud možno, nikde nesmí hořet NIKDY V ŽIVOTĚ!!! Rozhoduji se, že mými stavebními kameny jsou nové džíny a kabát. Džíny kvalitní, drahé, takové, ve kterých mi nebude po pár dnech viset zadek. A kabát moderní, pískový, pokud možno kožený.

Džíny jsou brnkačka, díky kabátu jsme před požárem zachránili asi tak patnáct obchodů, Šimon mi sotva stačí, rty má vyprahlé a čelo zpocené. Mou nabídku, že mu dám napít statečně odmítá se slovy „ještě nemáme ten kabát, myslím, že bude hůř“. Cupitá vedle mně poslušně, varován úvodním „Dobře si to rozmysli jestli chceš jít se mnou. Slabší kusy nechávám ležet na podlaze a pokud odpadneš, tvou mrtvolu uprostřed H+M jen lhostejně překročím...“.

Jak postupujeme v čase (hodina sem, hodina tam, hlavní je zachránit ty obchody!), v mé ruce se vrší napěchované igelitové tašky. Kromě džínů, bot, kabelky a šátku se mi podařilo zakoupit i ten vysněný kabát. Sice ne zcela takový, jako jsem si představovala původem, ale má reakce z dvaceti metrů „ten musím mít!!!!“ mne po zbytečné návštěvě patnácti obchodů přesvědčila o tom, že toto je znamení shůry, pro tento kabát jsem se narodila a on pro mne. Kožený, měkoučký, šik barva, (ne zcela šik cena), ideální velikost – mých v potu a krvi získaných 42.

Nadšená, spokojená, unavená kontaktuji manžela, který oblažuje zbylé ratolesti nákupem v Tescu. Jeho nákup obnáší vzhledem k velikosti skupiny: dvě dvoulitrovky pití, čtyři kefírová mléka, pět tatranek, čtyři housky bílé, dvě housky černé, šest pizza rohlíků a dvacet deka krájeného eidamu. Jo a flaška vína na oslavu válečné kořisti (a monstrózní díry do jinak vyrovnaného rodinného rozpočtu). Prostě taková normální svačinka....

Když vycházíme z Tesca, jsem trošku rozladěná při pohledu na manžela, jak rozkládá nákup do „mých“ igelitek. Jen ať nevidí, co jsem si koupila, chci se mu doma předvést jako modelka! Ten bude koukat! To zatím viděl jen v časopise. Takový nákup, všechny doplňky, všechno sladěné a pohromadě, připadám si jak z pořadu Shopping Queen, co v zájmu zdokonalení němčiny ne zcela bez závisti sleduji na kanálu Vox.

Manžel vrší v kufru pyramidu z igelitek, rozděluje pokrm mezi hladová a žíznivá vlčata a vyrážíme domů. Moje mysl překypuje endorfiny a pokud zrovna nebrebentím „takhle jsem si nenakoupila od devadesátýho sedmýho, to budeš koukat, počkej až se ti ukážu... bla bla bla“, tak si to všechno představuju aspoň v duchu.

A teď začíná ta část, kdy vám popíšu, kterak ten, co miluje hmotné statky, na věčnosti dopadne.

Já totiž tu svou novou bundu miluji a k tomu i to všechno ostatní. Jsou to hmotné statky a mně se moc líbí a opravdu jsem nadšená a moc v tom všem chci vyrazit mezi lidi, a oni na mne budou koukat a budou si říkat, jejda tý to sluší a že ona má nový outfit, přesně dle poslední módy a trendů, a neviděli my jsme něco takového v televizi?

Pak ovšem zastavíme u pumpy.

A já udělám to, že otevřu kufr.

A v tom z toho kufru vypadne jedna z mých drahocenných igelitek (do níž můj přemilený manžel přidal flašku červeného vína), ozve se třeskutá rána, která zastaví blažený tep mého srdce a pak se děje to, že mé nevěřící oči sledují proud rudé tekutiny, valící se na nic netušící paní pumpařku.

„Moje bunda!“ zařvu a tahám ten drahocenný poklad z igelitky. Bunda je samozřejmě v abstraktních mapách nasáklá červeným vínem a jen splihlá visačka s tou závratnou cifrou mi připomíná euforii dnešního dne.

Zbytek cesty je poznamenán: mými vzlyky a slzami, 130 kilometry na tachoměru (rychle domů, rychle vyprat!), hrobovým mlčením celé posádky, pískáním letitých pneumatik v zatáčkách (šetříme, nové pneu až na zimu!) a vzpomínkami na tu měkkou, poddajnou kůži bundy, její vůni a splihlou visačku se značkou „zákaz praní“. Jo a taky autem se šířící kyselou vůní červeného vína z Tesca za 59 korun.

Příjezd domů, bundu do pračky, nastavit na šetrný režim, chvilku hypnotizovat tu koulející se hmotu uprostřed bublinek... to celé snad lepší než čekat do úterka (v pondělí je svátek) a doufat, že si se vším poradí čistírna.

Milí čtenáři, toto píšu ve chvíli, kdy bunda je již prakticky suchá a tudíž je nad slunce zřejmé, že zcela zničená. Mně zbyla díra na účtě v Komerční bance a boty a kabelka, které se k ničemu nehodí. A taky šátek, co se hodí jen k té kabelce a dál už k ničemu.

No a ten pachatel. Pachatel leží vedle mne v posteli a vytváří mnohavrstevné teorie na téma: „Kdybys pila bílý víno nebo třeba sprite, tak se to nestane“. Nebo: „Kdybys ten kufr otevřela až doma, tak by ta taška vypadla na měkčí povrch“. Nebo: „Kdybys v tý bundě zmokla, tak taky vypadá takhle blbě“.

A já se vracím ke své obhajobě. Milý soude, já mu jen rozmlátila hlavu, prokopla mu ledviny, pobodala ho a jeho mrtvolu odtáhla do potoka. Nebyla jsem v podstatě plná milosrdenství a lásky?