Ne nadarmo refrén písně „Kde hynuli sobi, Čech se přizpůsobil“ vešel do dějin českého divadelnictví a zapsal se do mnohých srdcí, duchem starších i mladších, nicméně bez výjimky... ... českých.
Jsme národ přizpůsobivý a naše dějiny to jen potvrzují. Někdy mne to naše čecháčkovské kličkování rozčiluje a stydím se za ně, někdy mi nezbyde než mávnout nad ním rezignovaně rukou.
Co mne ovšem trochu zaskočilo je, když jsem si zpětně uvědomila, jak cíleně, strukturovaně a přitom zcela nevědomky jsem pojala otázku přizpůsobení se novému pracovišti já. Skoro jako bych to měla po staletí v genech.
Na nové pracovní místo (v německé firmě, co zná Čechy jen z článků o krádežích aut v Sasku) jsem nastupovala plná dobrých předsevzetí. A to mimo jiné i proto, že od pracovního pohovoru uplynuly dva křečovité a nervozní měsíce, než jsem skutečně zasedla na svou nepříliš privilegovanou pracovní židli v koutku kanceláře. Mezi jedno z hlavních hesel, které jsem si vytkla následovat, bylo „v přírodě nepřežívají ti nejsilnější, ale ti, kdo jsou nejvíce flexibilní“. Prvních několik týdnů jsem jen pozorovala a „nahrávala“. Co má kdo rád, co kdo očekává, jak se kdo chová, jak se obléká... A mým vlastnoručně zadaným úkolem se stalo (zcela bez mého vědomého přičinění – jak si teď zpětně uvědomuji), vše kopírovat. Některé zvyklosti malé německé firmy jsou pro mne i po dvou měsících trochu zvláštní (každé ráno obejít kanceláře a každému podat ruku), některé jsem přijala s rezignovanou lhostejností (úzkostlivě dbát na to, aby mé pracoviště nevykazovalo jakoukoliv známku toho, že na něm pracuje člověk a ne robot), některé jsou pro mne skutečně těžko stravitelné (páteční gyros v zasedací místnosti, o němž jsem již psala, a který se stravitelným stává jen díky tomu, že gyros miluju. Ale jinak je celý ten náš páteční rituál naprostá příšernost).
Zcela podvědomě, ano nemůžu za to, jsem přizpůsobila své chování tak, abych se zalíbila osobám mně nejbližším, tj. šéfovi Sheldonovi a kolegyni Janě. Ztišila jsem si mobil, protože i oni ho mají ztišený. Pečlivě si uklízím stůl, protože oni nemají rádi nepořádek. (Jana trochu víc než Sheldon: při snaze přizpůsobit se jí jsem vyhodila půlku skříně a následně se pak omlouvala Sheldonovi, že jsem fakt netušila, jak moc si na té prázdné krabici od bot zakládal). Tisíckrát si přepočítám na kalkulačce každou svou excelovskou tabulku, protože se šéf jednou zmínil, že nepochopí, když někdo nezvládne zadat do excelu správný vzorec. To já samozřejmě zvládnu, ale kalkulačka je kalkulačka.
Ba dokonce, zašla jsem tak daleko, že jsem nenápadně zjistila, jakou mí kolegové poslouchají muziku a stáhla si ji z Ulozto.cz, abych se ve vhodný okamžik (a čekat budu trpělivě jako sup) blýskla znalostí daného hudebního tělesa a tím prokázala svou všestrannost.
Ono hudební těleso není nikdo jiný než Rammstein.
Šéf se jednou mezi řečí zmínil o tom, že i pro mne jsou jejich texty fajn - pro procvičování jazyka. Např. věta „Du riechst so gut“, „Voníš tak hezky“, vás povzbudí k úvahám nad slovesy a přídavnými jmény, popřípadě příslovci. Ostatní kolegové se přidali: ano, to je super skupina, tu my žerem, jsou skvělí!
Řekla jsem si: Jejda, takový romantický text! „Voníš tak hezky!“ Kdo by to do těch Rammsteinů řekl? Každý má dostat šanci a asi jsem je neměla odsuzovat na základě podivných skřeků, které si vybavuji z mladých let a které zněly nějak jako RAMM - - - ŠTAJN - - - RAMM - - - ŠTAJN a byly děsivé a odpuzující a hudbě naprosto nepodobné.
Možná, že když povezu partu na oběd a z mého přehrávače zazní (nenápadně ztišené) tóny této německé klasiky, konečně mezi své kolegy zapadnu, uznají, že jsem v podstatě jedna z nich, že mám dobrý hudební vkus? A že možná stojím i za pár slov o počasí ve frontě na oběd?
Čech se přizpůsobil!
Několikrát jsem si píseň vyslechla, slovům jsem nerozuměla, ale hudba mi kupodivu nepřišla tak strašná. (Možná proto, že mne i jakýkoliv náznak melodie přímo šokoval – v pozitivním slova smyslu -, podvědomě jsem čekala pouze neartikulované skřeky s německým přízvukem. I když zvuk němčiny v dramatickém kontextu elektrické kytary zní poněkud válečně, přezíravě, nebezpečně a... no jo, hnusně.)
Pak jsem se dostala k textu.
Slepé dítě co leze dopředu
Protože cítí svou matku
Najdu tě
Stopa je čerstvá a na mostě
Kape tvůj pot a tvá horká krev
Nevidím tě
Jen tě cítím a větřím Tě
Jak šelma co křičí z hladu
Větřím tě na míle daleko... Voníš tak hezky
Tak, milý šéfe, tak, milí kolegové. Tady má přizpůsobivost končí. Jsem ochotná ráno oběhnout kanceláře a všem podat ruku. A místo svého oblíbeného sáčka s novým stylovým trikem Desigual si obléknout džíny a nudnou kostkovanou košili, když to musí být. Svůj páteční gyros zhltnu bez jediného slůvka a cibuli, co popadala na stůl, v tichosti uklidím. Ale myšlenka na to, že se blýsknu znalostí díla Rammstein, tak ta mne naprosto opustila. Neumím si představit, že u nás v Čechách by se tolik lidí v jedné firmě shodlo na tom, že zbožňuje hudbu tohoto typu, s textem tohoto typu.
Následující den, po cestě na oběd, demonstrativně pouštím v autě muzikál Kudykam a kolega David utroustí krátkou poznámku na téma... Češi jsou prostě jiní než my, to vidíš už na té hudbě.
A já si říkám, přes všechny své přizpůsobovací pokusy:
Teď ´s to sakra trefil, Davide, ani nevíš jak.
