Jak jsme malovali

Dnešní příspěvek je staršího data. Děti jsou ve věku 4,5 (Šimon), 3,5 (Samuel), 1,5 (Viktorka) a 6 měsíců (David), což je samo o sobě důvod k odložení podobných nápadů jako je malování pokoje.  A to na neurčito.

Nicméně čekajíc návštěvu, i takové činnosti jsou potřeba a tudíž jsme se do malování vrhli po hlavě, netušíc, co nás vše čeká.

Blíží se Silvestr a s ním i nutnost zvelebit místnosti, kde hosté budou spát. Při prohlídce pokojů, které je třeba upravit, mi trošku klesla čelist. Od rekonstrukce (výměna oken) se zde prakticky nic nezměnilo (rozuměj neuklidilo) s výmluvou „až přijedou hosté na Silvestra, tak to pro ně uděláme“. Takže dnes nás čeká uklidit po rekonstrukci a připravit pokoje pro hosty, což jsou najednou dva velké úkoly a člověk si až klade otázku, jestli to ti hosté vůbec dovedou náležitě ocenit, když zmožení po Silvestrovské noci klesnou na pár hodin do peřin, ráno vstanou se zamženým zrakem a odpotácejí se dolů na snídani, překračujíc spoustu věcí, které jim večer popadaly z rukou…

Takže vymalovat. Po velké akci probouzení, oblékání, čištění zubů, krmení, snídani, zatápění v krbu, nošení dřeva, plnění a zapínání myčky po snídani, vaření kávy odcházíme nahoru, abychom si rozmysleli barevné rozvržení stěn. Pak následuje druhá velká akce, nanošení barev, bordur, kyblíků, štětců a všeho potřebného. Barevné řešení je vymyšleno během okamžiku - hlavním kriteriem je, aby vystačila barva.

Ještě jsem zapomněla říct, že ovlivněna jakýmsi podivným závanem rodičovské blahosklonnosti jsem dovolila dětem, aby stávající zdi pomalovaly křídami na chodník. Prakticky hned poté, co jsem jim vydala kyblíček s křídami (před Viktorkou jinak pečlivě chráněný) se koberec u zdi proměnil v silnou vrstvu křídového prachu. A bohužel nejen koberec, také gauč, který stál přiražený k „malířskému plátnu“. A také svetry a tepláky, jejich běžné oblečení – nedomyslela jsem křídovou akci natolik, abych je za tím účelem náležitě převlékla. Celá od kříd je také Viktorka, která třímá v každé ruce jeden kousek, využívajíc ho ke všem různým účelům, jen ne ke kreslení na zeď (přičemž, jak se později ukázalo, ani kreslení na zeď není nějaká kdovíjak žádaná činnost). Otlapkané jsou také všechny parapety, okenní skla, nábytek a hračky, které chlapci stihli do místností nanosit.

Podotýkám, že místnosti v mezičase sloužily přechodně jako skladiště, a protože v nich nebydlíme, motivace k úklidu byla poněkud slabší. Zavřené dveře snesou všechno, a teď to máme – všechno uklidit během jediného dne s čtyřmi bdícími (!) dětmi, to jsem tedy zvědavá.

Nejvíc nám své bdění dává najevo Davídek. Zřejmě vytušil, že jeho postavení v rodině je ohroženo úklidem, malováním, vysáváním, mytím oken a dalšími činnostmi, které se naprosto neslučují s jeho představou dne stráveného v rodičovské náruči. Dopoledne tedy začínám rozhodnutím být trpělivá, milující maminka. V jedné ruce kafíčko (se šlehačkou, dnes si ho jistě zasloužím), v druhé miminko, sedím uprostřed místnosti v křesle a sleduji 1) chlapce, jak svými výtvory plní jednu zeď po druhé a kam nedosáhnou, tam si pomohou náhodnými kusy nábytku 2) Viktorku, jak svou mikinou pečlivě ometá jednu křídovou zeď za druhou, tlape v křídovém prachu, cucá křídy, hřebíky, štětce i jiné předměty, kterých se v tomto království povaluje sdostatek 3) manžela, jak připravuje dílo zkázy – odsunuje koberec, odtahuje nábytek od stěn a připravuje barvy.

Po drobné, přesto vášnivé diskusi o barevném rozložení (ač vše již samozřejmě několikrát prodiskutováno nad regálem s barvami v OBI) se začíná malovat. Při pohledu na předměty, které se kolem válejí, mne chytá uklízecí amok. Davídek na chvilku usíná, odkládám ho a vrhám se na knihovnu a krabice kolem, které zasluhují mou pozornost. Nadšeně vykřikuji: „Ty si ani neumíš představit, jak je to úžasný, po tolika těhotenských letech můžu zase přiložit ruku k dílu, nemusím jen sedět s břichem a bezmocně koukat, kolik práce je potřeba udělat!“… načež se ozývá „e-e-e-e“ a já trávím následující hodinu s miminkem v náručí, bezmocně přihlížejíc všemu tomu nadělení kolem.

„Hm, to s tím malováním na zeď, to byl výborný nápad!“ hodnotí manžel první malovací úspěchy – velká loď na rozbouřeném moři tvrdošíjně prosvítá i pod druhým nátěrem. „Ale viděls je, jak byli šťastní?“ oponuji coby trpělivá, milující maminka. „Destruktoři jsou to! Mají radost, že můžou počmárat zeď, když jim je jasné, že jinak bych jim za to ruce urazil!“ vrčí manžel a máčí váleček do kyblíku s barvou.

Dopoledne ubíhá upachtěně v pracovním duchu: děti se pletou pod nohy, práce jde dopředu pomalu, cokoliv člověk odloží jako nepotřebné do pytle, to se obratem vrátí na světlo Boží v podobě hračky pro malou zvídavou holčičku. Raději jdu s Davídkem v ruce vařit, pauzu potřebujem všichni… Trochu mě šokuje stav obýváku – po té spoušti nahoře očekávám podvědomě oázu pořádku, překračuji však kostičky lega v kuchyni, mísy ani hrnce také nejsou na svém místě, vytahané deky, rozlitá šťáva na stole… to toho zvládli ti cvrčkové tolik, než jsem nandala myčku a všichni jsme se po snídani odkulili nahoru?

Po obědě a velké diskusi na téma kdo chce jaký kompot znovu razíme nahoru. Světe div se, práci za nás nikdo neudělal. Davídek opět vzhůru (spí ten kluk vůbec někdy?!), Viktorka byla zaparkována na chodbu do golfek, což ovšem vůbec neznamená, že bude spát. Poté, co manžel vymaloval, přebírá Davídka a nastupuji já. Mým úkolem bude nalepit borduru těsně pod strop, kde záměrně není vymalováno – nevyšla by už barva. Současně s lepením bordury budu umývat strop od barevných cákanců, plus od cákanců omítky z minula, které „se“ také ještě neumyly. Pro vaši informaci, pojmem „minule“ myslím před sedmi lety, kdy se omítka v pokojích pro hosty dělala…

Umývání stropu je pakárna sama o sobě (člověk nemůže moc využít gravitaci, mokrý konec hadru mu pleská do obličeje a navíc může ze štaflí umýt vždy jen malý kousek), posouvání štaflí je pro mne také zábava nade vše. Snažím se odlepit dvě vrstvy bordury, manžel se ptá, jaká je to délka, házím mu obal, ať se podívá a on čte, že pro nalepení bordury je potřeba lepidlo. Které, jak tušíte, samozřejmě nemáme, protože, jak tušíte, jsme si mysleli, že je to bordura samolepicí, ha ha ha. Kolem stropu prosvítá původní malba, která je s tou novou dost kontrastní, ha ha ha. A Viktorka na chodbě řve, HA HA HA!!!

No nic, smířili jsme se s tím, že letos pokoj pro hosty holt nebude dokonalý. Hlavně, že je vymalováno, barva TÉMĚŘ vystačila a začínáme uklízet. Davídka si přehazujem jak horký brambor, občas přistane na posteli, protože si myslíme, že TEĎ UŽ KONEČNĚ BUDE SPÁT, ale ouha!, na to má náš chlapeček jiný názor a ten umí dát dostatečně nahlas najevo. Což naše nervová soustava chvilku snese, ale opravdu jen chvilku.

„Jak jsi tu postel prosím tě odsunul?“ ptám se, když se manžel marně pokouší zasunout postel zpátky na místo. „To je tím, že jsou uvnitř všechny ty krámy!“ hudruje on. Pomyslím si něco o tom, jaký mají někteří lidé talent, svést všechno na mne – i skutečnost, že nemohou pohnout postelí, kterou ještě ráno docela v pohodě odsunuli ode zdi. Manžel kopne do dveří, aby se zavřely a lehá si na zem, aby se mohl zapřít – nohama o postel a rukama o zavřené dveře. „Bůůůůůů!“ slyšíme Samíka, jak za dveřmi zoufale pláče. To ještě netušíme, že v úprku k zavírajícím se dveřím převrhl plechovku s barvou (žlutou!) na koberec (zelený!). Úložný prostor postele je odklopený, aby se s ní dalo lépe manipulovat. „Já ti to přiklopím, jo?“ ptá se Šimon. „No jasně, jen mi to přiklop na nohy“, ironizuje manžel. „BUCH!!!!“ (poučka, že děti do určitého věku ironii prostě nepochopí…) „JAÚÚÚ!!!! To snad není pravda, co tě to napadlo?!“ „Jsi říkal….“ Šimonek chudáček téměř zadržuje slzy. „Tatííí! Pusť mě!!!“ Samík se domáhá bušením na dveře. Dveře mu otevíráme a postel konečně doklapne na své místo. Ještě nábytek (v půlce stěhování mohutně nakopnut manželovou papučí), a už můžu odnášet všechny možné polštářky, povláčky a další nepotřebné věci k vyprání, uložení nebo vyhození. Viktorka se mezitím probouzí, moc toho nenaspí. A zatímco se připravuji na mytí oken, vytahá na zem půl knihovny. „Pomáhat, pomáhat!“ křičí oba chlapci, derou se na parapet a bojují o hadr, kterým čistím rámy. „Kluci, neperte se, přinesu vám druhý hadr!“ slézám z parapetu já a jdu hledat další hadr. Chlapce to mezitím pochopitelně přestalo bavit a odcházejí se prát o něco úplně jiného někam úplně jinam.

Některá okna mají nalepená světélka (a tímto na sebe prozrazuji, že jsem je lepila na neumytá okna). Šimonek je sundavá, ne, to je Samík – ne, Šimonek drží konec a Samík za ně tahá, pozor! Šimonek spadl z okna a řve. Viktorka si hraje se zásuvkou. Davídek křičí, až celý zrůžověl. Manžel potřebuje podržet štafle. Samík bije Šimonka, že ty světýlka chtěl sundat on. Šimonek přestal řvát a snaží se řadu světýlek nacpat do igelitky, přičemž na nich udělal nerozmotatelný uzel. Samík křičí, že chtěl sundat světýlka. Davídek začíná fialovět. Viktorka si nacpala křídu do pusy. Manžel při slézání ze štaflí šlápl na kostičku lega, kope do štaflí a řve. Trpělivá a milující maminka buší vzteky do gauče, že se na to vykašle a ať jdou všichni do háje.

Do toho zvonek, přichází návštěva (ohlášená, ale netušili jsme, že už je tolik hodin?). Nasazujeme milé úsměvy: „Ne, nevadí že jdete o trochu dřív, jen pojďte dál, už vás čekáme!“… UFFF. Budu muset poslat odkaz na tento blog všem hostům, kteří se k nám na Silvestra chystají a se slovy „jé vy jste to nestihli připravit?“ budou vstupovat do napůl uklizené místnosti……