Den Blbec

Dnes jsem si koupila lahev bílého Garrone. A časopis Marianne za 69,90 Kč. A obojí jsem večer bez známky výčitek svědomí otevřela. A teď vám řeknu proč.

Já jsem totiž dnes učinila několik objevů, které, ač svým charakterem primárně zanedbatelné, spolu ovšem díky jistému synergickému efektu drobných s**ček utvořily dokonalou skládanku s krásným českým označením: Den blbec.

První objev se týkal objížděk.

Všimla jsem si, že délka trvání objížděk je v Česku a v Německu (kam jezdím za zaměstnáním) velice odlišná. V Česku jsou objížďky záležitostí natolik statickou, že by se téměř vyplatilo zanést je do mapy. Tím myslím takovou tu 200 let starou mapu, co se tenkrát ještě tiskla na papír a lidé si ji kupovali v obchodě či na benzínce a pak vozili v autě. (Viz také supervtipný článek blogerky Zuzany Hubeňákové o silničářově mrtvole a batolatech, dorůstajících na cestě Praha-Liberec do puberty).

V Německu jsou objížďky záležitostí dynamickou. Jednou ano, jednou ne. Na jednu stranu je to samozřejmě věc pozitivní: kudy jste ještě včera neprojeli, dnes profrčíte s unuděným zívnutím. Ale bohužel i naopak: absolvovali-li jste jistou trasu včera, pro dnešní dopravní situaci to nemusí znamenat vůbec nic.

A to právě dneska neznamenalo.

Když vezu děti do školy (místa zaměstnání mého manžela) a pak jedu do práce, trvá mi cesta téměř na chlup přesně dvě hodiny. Ovšem to za předpokladu, že na silnici nekličkuji mezi jeleny v říji a vdavek chtivými srnkami jako dnes ráno.

Dnes tedy dvě a půl, a to nejen díky jelenům, ale hlavně díky té báječné zkušenosti s objížďkou. Popis zkrátím na minimum: šipka, velké černé „U“ na žlutém podkladě, zužující se cesta, zákaz vjezdu, vracení se a návrat opět zpátky, zákaz vjezdu podruhé, lesní pěšina, tma jak v pytli, ukazatele drobným písmem jen pro houbaře, křeč že na konci bude závora, hudrování na manžela, který tou trasou jezdí každý den a nestálo mu za to svěřit se, vztek na děti, co cestou jezdí taktéž každý den a nejsou schopné poradit….

… s vyplazeným jazykem dorážím v 8:03 do firmy (ranní porada je od 8:00 NĚMECKY PŘESNĚ!). Roztáhnu žaluzie, nastartuju počítač, kliknu na Outlook, popadnu diář a razím do zasedačky.

Na poradě bla bla bla, jako obvykle (půlce nerozumím a nevadí mi to - mám ostatně pocit, že ty, kdo tomu rozumí, to pro změnu vůbec nezajímá). Jediné zpestření představuje komentář naší šéfky na téma „Alena včera uklidila jednací místnost po návštěvě zákazníka“. (Alena si totiž včera řekla, že učiní vstřícný krok směrem k naší sekretářce, která chudinka musí po každé návštěvě uklízet nádobí, nedojedené chlebíčky, talířky, mýt stůl a zastrkávat židle. Takže ta hodná, milá, vstřícná holka z východní Evropy to celé včera podnikla sama, ačkoliv to vůbec není v jejím popisu práce a má po zákazníkově návštěvě „hlavu v pejru“, plno úkolů a jiných starostí). Nenechte se mýlit, příspěvek šéfky v přítomnosti dalších jedenácti lidí se netýkal Alenčina nasazení v oblasti úklidu jednací místnosti, ale skutečnosti, že byly vyhozeny tři (slovy: TŘI) plastové lahve o objemu 0,3litru, které jsou zálohované a za které mohla firma získat 0,25 EUR / kus.

Způsobila jsem firmě ztrátu a teď to všichni vědí. Bude to zřejmě i předmětem zápisu z porady.

Vracím se do kanceláře, kde na obrazovce matně bliká otevřený e-mail (napůl soukromý, co mi kolega z výroby po návštěvě zákazníka poslal jako poděkování, že jsem to celé včera zdárně a navíc zcela sama zvládla. To ovšem tehdy ještě nic netušil o mém průšvihu s vyhozenými plastovými lahvemi, který staví celý můj včerejší výkon do zcela nového světla).

Tak to mi řekněte: před odchodem na poradu jsem klikla na Outlook a mazala pryč. Otevře se e-mail sám? Navíc takový, který není ani první na řadě? (na druhou stranu, když přemýšlím o podezřelých, napadá mne jen jedna osoba, ovšem u té nepředpokládám, že by byla tak nebetyčně hloupá a nechala e-mail na obrazovce otevřený, když už mi na tajňačku šmejdí v Outlooku. Nebo i to je součástí nějaké její strategie?).

Na náladě mi to úplně nepřidalo.

Pokračujeme kontrolou oblíbených geometrických protokolů, kdy kolega z konstrukce mé naprosto geniální a věcné nápady na optimalizaci výroby odbyde slovy „tak to vytiskni na černobílý tiskárně a máš to vyřešený.“ (Geometrické chyby se značí v protokolu červenou barvou, takže nedostatky našich výrobků vidí zákazník na první pohled. A stačí mu k tomu pouze dovednost rozeznávat barvy, čili v podstatě předškolní vzdělání). Super, vyrábíme sériové zmetky, a ještě ušetříme za toner. Jedeme dál.

Mí dva kolegové, Jana a Sheldon, mají dva týdny dovolené, takže se rázem stávám tím jediným nepostradatelným článkem řetězu, co musí držet oddělení nad hladinou. Beru jejich telefony, vyřizuji e-maily, vše mi samozřejmě trvá dvakrát déle než jim.

Bohužel jedna ze Sheldonových radostí je, každý pátek objednat pizzu a sníst si ji s kolegy v zasedačce. I tento úkol obětavě přijímám, i když je to opruz, mám spoustu jiné práce a štve mě to, protože během jídla se mnou stejně nikdo nepromluví ani slovo. Obvolat všechny, posbírat objednávky, vybrat peníze, objednat pizzu, vrátit drobné všem co dali více, zajet do pizzerie, vyzvednout škatule, dopravit je do druhého patra do zasedačky, všechny oběhnout s veselým „Pizza je tu!“… neskutečná ztráta času, která mi ani nedovolí vychutnat si svůj Döner. Dojím, posedím, vyhodím ubrousek a alobal a švihám ke své (a Sheldonově a Janině) přeplněné e-mailové schránce.

Načež kolega Arné z konstrukce (propagátor černobílých tiskáren) utrousí: „Jsi nám ten oběd celej zkazila, jak jsi vypadla tak brzo. Po tobě se zvedli všichni a odešli…“

Můj milý kolega Arné mne svým komentářem vytočil natolik, že jsem zatáhla v kanceláři závěsy, zalila  kytky a vypnula počítač. S klíčemi od auta v ruce mi došlo, že je teprve půl jedné a smysl pro zodpovědnost nedovolí, nechat kancelář prázdnou. Potupně zapínám počítač znovu (tentokrát se „náhodou“ žádný e-mail neotevře, co to?) a zcela bez nálady připravuji na příští týden prezentaci pro zákazníka.

A pak padne půl třetí a já se na to definitivně vykašlu. Jedu domů a koupím si květinu na kuchyňské okno.

A bílé Garrone.

A Marianne.

A napíšu dvě stránky do blogu.

A teď už mne omluvte, čeká mne sofistikovaný článek na téma Krása: jak vypadat odpočatě, i když na vás všechno padá, Marianne, říjen 2016, strana sto třicet. Hezký zbytek pracovního týdne.